Režie:
Pierre Granier-DeferreKamera:
Aldo TontiHudba:
Carlo RustichelliHrají:
Romy Schneider, Philippe Noiret, Victor Lanoux, Umberto Orsini, Gastone Moschin, Martine Brochard, Joachim Hansen, Paul Müller, Jean Martin, Delia Boccardo (více)Obsahy(1)
Na pozadí romantického příběhu nám film připomíná bouřlivý politický vývoj v Řecku, plný násilí a převratů. Rok 1936, generál Metaxas nastoluje v Řecku stanné právo. Opoziční politik Boutros (Victor Lanoux) je na útěku před policií a unikne jen díky skoku do okna Margot (Romy Schneider), bohaté Rakušanky, která je provdaná za italského diplomata Rica (Umberto Orsini). Margot se nudí, začne Boutrosovi pomáhat a zamiluje se do něho. Děj se posouvá do roku 1945 a sleduje ve Francii Rica a Raoula (který ví o její lásce), jak se baví o jejím osudu. Pak se znovu vracíme do třicátých let za Margotinou dcerou, která v Řecku pátrá po svém otci. (MI-380)
(více)Recenze (12)
Zralý půvab Romy nezachránil vyspekulovaně, tezovitě působící příběh, a to bez ohledu na snahu opřít se o historické události. Právě tady jako by vše drhlo a zůstávalo na povrchu, přesněji kdesi na filmovém plakátu. Problém je ve výběru postav, charakterů - snímek s jednoznačnou levicovou orientací nemá věrohodné levicové charaktery, pro přesnost: Romy - prachatá, zhýčkaná madam, která se (kvůli vášni?) pustí do protifašistického odboje; Noiret - prachatý, dosti poživačný velkopodnikatel - opět (kvůli vášni) nakonec provádí různé ilegální kousky proti fašounskému režimu, nemluvě už o opouštěném manželi - zchudlém italském šlechtici v diplomatických službách (Mussoliniho, že ano); a vrchol všeho - revoluční odborářský vůdce, který evidentně pochází rovněž z patřičně zazobané famílie ("tatínek měl Jaguára"). Sečteno a podtrženo: odboj, válka, třídní, politické i ideologické konflikty, a hlavně skutečné krvavé střety..., to všechno se odehrává kdesi v diskrétním zákulisí, v jiném prostoru a v jiném čase (mimochodem, časové střihy jsou hodně zmatené, a hlavně neúčelné). Jediné, co je divákovi nabídnuto, jsou takřka výlučně samé pěkné věci: milostná dobrodružství a touhy, dámy v luxusních šatech, krásné bouráky, uhlazené prostředí hotelů a soukromých vil (a jedna basa, z níž se zrovna vychází na svobodu). Dobovou atmosféru se však navodit nepodařilo, a ani té vášnivé lásce jsem nevěřila. Protože do odboje s tyranií se nikdo nepouští kvůli vzbouřeným pohlavním hormonům, leč z důvodů zcela jiných. Takže nakonec - i když nerada - musím souhlasit s uživatelem Ninadel, že jde o levicovou slátaninu. ()
(2x) Obávám se, že Une femme a sa fenętre je jen obyčejnou levicovou slátaninou. Odehrává se v letech 1936-1967 (podle jiných zdrojů 1936-1972) v Řecku a ve Francii a jediné, co za to stojí, je Romy v některých kostýmech. Skutečně jen v některých, jinak je to klasická Romy roku 1976, stejně jako celý film. Je nepoměrné její zosobnění dvojrole Rakušanky Margot Santorini a její vlastní dcery oproti celému ansámblu. Otázkou ovšem je, zda ze sebe nevydala příliš ve filmu, který si to nezasloužil. Dobová výprava jako vždy v těchto letech totálně selhává a liché je také opětovné spojení značky Schneider-Noiret, které ani nepočkalo na to, až dozní dojmy ze Staré pušky. Absurdní tečkou na závěr je pak věčné citování všech těch Odysseů a Oidipů bez jakékoli pointy. ()
Nebavilo, nelíbilo. Je to divné, ale všude kde se objevila Romy, mám pocit podobný, že to je nuda. Tady je už navíc dost stará a do téhle role to chtělo někoho fakt sexy. Victor jako homme fatalle dost dobrý, neseděl mi tentokrát ani dabing. Exteriéry parádí, kousek od Korintu, cikády uměly vyřvávat. ()
Upřímně nevím. Z příběhu jsem byl trochu zmatený, než jsem se v něm hlouběji zorientoval, nicméně příběh samotný podle mého soudu mohl být pojat trochu jinak, dynamičtějí a bez těch stálých flashbecků - jednoduše příliš mnoho odboček bývá zpravidla ke škodě, a to je ten případ. Nicméně Romy Schneider, Philippe Noiret a Victor Lanoux podali slušné výkony. ()
Toto spojení Romy Schneider s francouzským snímkem P. Graniera-Deferreho zaručuje nevšední filmový zážitek a scénář v podobě jakési skládačky typu puzzle. Hnedle zkraje si divák láme hlavu s tím, zda se nekouká na film od prostředka a postupně však dostává k dispozici střípky vysvětlení, které si následně musí v hlavě seskládávat a řadit tak, aby vše chápal chronologicky. Je to náročnější, ale krásné. K tomu všemu si připočtěte zasněný éterický pohled krásné Romy Schneider, přirozený herecký přednes Philippa Noireta, krásnou hudbu - u francouzských filmů z té doby tak charakteristickou, .... a divák nekomerčních filmů si přijde na své. Jen jedno si neodpustím kritizovat. Ty poměrně časté skoky ze současnosti do minulosti měly být přece jenom ve snímku jasně definované např. nějakým textovým rozhraním s uvedením roku. Ono totiž rozpoznat současnost od minulosti, která je v rozmezí cca 5 let je velmi složité, zvlášť, když oba děje se odvíjejí ve stejném prostředí (např. hotel, atd.) či podoba postav se neliší stářím. ()
Galerie (27)
Photo © Société Nouvelle de Cinématographie (SNC)
Zajímavosti (1)
- Adaptace románu Hotel Acropolis (1929) Pierra Drieu La Rochelle. (NinadeL)
Reklama