Stará puška

Snímek postupně nabírá monstrozní obrátky. Třeba tragická scéna s rodinou Philippe Noireta byla natočena tak silně a sugestivně, že jsem snad poprvé v životě cítil, že by mohla nastat chvíle, kdyby mě přestalo záležet na mém vlastním životě a šlo mě jenom o pomstu a že právě tahle chvíle nastala i u Philippa Noireta jsem poznal v jeho očích, když uviděl co se stalo jeho děcku a ženě. Následná akce ve stylu Ramba, měla na tehdejší dobu naprosto fantasticky natočený akční scény a v kombinaci s přímo ukázkovám herectvím Philippe Noireta nebylo pochyb, že nadešel čas pro paní pomstu. Dobře tavená atmosféra, jedna puška a spousty broků, jeden hrad a spousty chodeb, jeden nasranej doktor a spousty hnusnejch nácků, znamená jeden velký filmový zážitek na spousty dní . (25.11.2007)

Marně jsem doufal, že se v zajímavostech dočtu, jak moc miluje Quentin Tarantino tenhle film. Stará puška chvílemi budí dojem, že snad člověk kouká na televizní seriál ČT o radostech a strastech jedné rodiny za protektorátu. Když se do toho všeho ale najednou ozve nepříjemné zasyčení plamenometu, zazní pár tónů hudebního doprovodu a hlavní hrdina se vydá na cestu pomsty, získává vizuální podoba snímku dost absurdní konotaci a Stará puška se stává opravdu zvláštní a podivnou tarantinovkou, jaká rozhodně nečeká na každém rohu. 7/10 (12.06.2018)

Jedinec se postaví tlupě. Němci prohráli válku, mstili se. Mnozí si ventilovali prohranou válku divokým způsobem, zvěrstvy. Využili příležitost. A tak se jako tlupa pustili do ženy a dítěte, a zacházeli s nimi jak se jim líbilo. Lékař, neduživý, netrénovný překonal sám sebe a svou ženu a dceru pomstí. kdo by mu nepřál, aby se mu povedlo? Už si pamatuji jen idylku mezi manželi, manželskou lásku, a pak ty hrůzy, které následovali... A hlavní linii příběhu. Ale rád bych to někdy shlédl znovu a zopakoval si emoce, které svého času ve mě film vyvolal, a prožil si to se svou nynější zkušeností, a porovnal si ten rozdíl. TAK TO DĚLÁM U MNOHÝCH FILMŮ a RÁD. (31.05.2010)

Předně bych se chtěl ohradit vůči komentářům, považujícím STAROU PUŠKU za akční film. Tohle akčním filmem opravdu není. Z dnešního hlediska naprosto ne, z hlediska doby natáčení také ne, protože myšlenka filmu je v něčem jiném než v efektním zabíjení nácků. Režisér klade důraz na psychologii postavy lékaře Juliena. Je to příběh o tom, jak se inteligentní člověk, lékař a pacifista, slabý civilista změní v něco, v co by člověk nikdy netypoval. V šílenou vraždící bestii bez zábran a bez strachu o život. Jak se může stát, že víra v život je nahrazena nenávistí k životu? O tom vypráví tento film. O důvodech, které k tomu vedly a o tom proč a jak se to stalo. Stížnosti, že vzpomínkové flashbacky ruší tempo, jsou naprosto mimo mísu. Možnost vžít se do pocitů hlavního hrdiny a alespoň částečně mu rozumět, je mnohem víc než hodinová akce v tempu. Třeba Julienova myšlenková asociace místa. Místa kde se tříští šťastná vzpomínka na rodinný život s realitou vyvraždění tak, aby byla vytěsněna jedinou myšlenkou. Myšlenkou pomsty. Někteří si to možná pletou se Schwarzeneggerem v KOMANDU nebo Segalem v PŘEPADENÍ V PACIFIKU. Noiret je jiný herec a tohle je jiný film. Kombinace Schneidrová-Noiret funguje výborně. Snad jen úvodní pasáže věnující se Julienovu pracovnímu civilnímu životu, jsou příliš dlouhé a v kontextu sdělení filmu zůstávají nevyužité. To je asi moje hlavní výtka. 78% (19.07.2011)

Jakmile se začne střílet, tak film začíná za něco stát. Kdo by to do něj řekl do doktůrka. No jo, náckové ho připravili o smysl jeho života. Pokud se člověk dostane do situace, kdy nemá co ztratit, tak začne být zatraceně nebezpečný. Neodpustil bych si, kdybych nevychválil soundtrack, takže ho tímto chválím. Jistě mi nějakou hodinku ještě bude znít v uších. Akční scénky byly na rok 1975 kvalitní. Veškeré flashbacky byly neatraktivní, nudné a téměř zbytečné. Osobně by mi stačilo letmo nahlédnout do hrdinovi minulosti, abych měl dostatečnou představu o míře nasranosti. Vzpomínka před každým zabitím? Tohle si vysvětluji pouze tím, že tímto tvůrci pouze vyplňovali stopáž. Kdybych se pokusil zavzpomínat, kolik minut bylo koukatelných a kolik ne, tak mi hodnocení vychází přesně mezi 1* a 2*. V takovém případě rozhodují o konečném verdiktu maličkosti. V tomhle případě rozhodlo to, že se poněkud neukázaly emoce. (04.07.2013)