Piti Piti Pa

Jak se jmenuje matka od Josefa? - Jakého Josefa? - Toho, co máme doma! - Nejmenuje se Josef. - To je fuk, já mu tak říkám! Nemám příliš v lásce hudební filmy, ale Piti Piti Pa je výjimkou. Použité skladby jsou melodické, dobře se poslouchají a do příběhu pasují, takže neruší a naopak podtrhují veselou náladu filmu. A jako komedie snímek poslouží skvěle. Když starý intrikán de Funés vypráví pohádku O vlku a jehňátku, pokaždé se neudržím smíchy (pro mě TOP 10 Funés scene). Osvěžující podívaná, která má ovšem (stejně jako např. Grand restaurant pana Septima) hlušší druhou polovinu a proto nemůžu jít s hodnocením na maximum. Přesto kvalita a dobrá zábava se spoustou krásných holek. (21.11.2016)

Slabota z časů, kdy už byl LdF slavný a mohl si dovolit i to, co by mu dřív neprošlo. Absence pořádného scénáře staví herce do nezáviděníhodné pozice. Louis by každou činnost, profesi a postavu zahrál svým nenapodobitelným způsobem, přes atraktivní lokalitu natáčení (opět serpentiny blízko Monaka) je to málo. (10.03.2014)

Na tenhle film si pomatuju moc dobře , když sem ho viděl poprvé. Bylo to když jsem byl ještě malej. V tu dobu si pomatuju že jsem vůbec neponocoval , maximálně do 10:00. Vzpomínám si že ten film měl končit až v 00:00. Byl jsem při sledování sice dost ospalej , ale chtěl jsem se strašně na něj dokoukat, protože se mi strašně líbil. Nevím jestli jsem Louise de Funese v tomhle filmu viděl poprvé , ale vím že od tohohle filmu sem si filmy s nim zamiloval. PITI PITI PÁ , PITI PITI PÁ ... (28.11.2015)

Tohle je jeden z mála filmů, které jsou s Louisem de Funèsem neviděl nikdy dříve. Koukám, že jsem ani moc nepřišel, protože až na skvělou hudbu, tedy konkrétní skladbu, to zase tak skvělá komedie není a je zde jenom pád gagů, při kterých jsem se skutečně zasmál. Člověka pak potěší, že stopáž je jinak docela krátká. (27.01.2015)

Tak nezaměnitelně blbé, jak může být snad jen klasická francouzská komedie. Tak blbé, že mě to až nutilo k pozornějšímu pohledu, jestli to ti Francouzi s humorem nemají prostě nějak jinak. V některých momentech se mi skutečně zdálo, že se mi to „jiné“ otvírá, třeba při obdivování sochy nebo v úvodu, když z auta vystoupivší de Funés posléze osloví všechny za ním stojící řidiče. Ale tam je to hmatatelně přes čáru, co počít se všemi těmi momenty prostě jen blbými, nevím. Celý film je z nich poskládán (a ještě blbě). V jednom momentu jsem však byl silně zaskočen, nevěděv náhle, na čem jako divák jsem. Byly to ty nekonečné vteřiny, po něž de Funés zkoumavě civí do právě zakoupeného nočníku. To jakoby hluchoněmé místo nesmyslně dlouhého zkoumavého civění mě oslnilo jako blyštící se diamant ve strusce. Pokud jde o standard, dost podařená je rodinka Siciliánů. Ale proč jsem se na to vůbec díval, když už dávno vím, že všechny tyhle „klasické pecky“ (obzvláště s de Funés), v dětství milované, jsou tak blbé, že se na ně dospělému dívat ani nejde? Proč dvě hvězdičky, když i tu jednu bych dal leda z milosti? Proč? Protože Piti piti pa. V dětství jsem to viděl asi dvakrát, naposled snad v deseti letech. Utkvěla mi vzpomínka jen na schéma „napružený směšně přísný taneční mistr Funés, nezbedné mladé tanečnice, konečný úspěch“. A samozřejmě na refrén Piti piti pa a taneční kreace v oné povrchně módní, avšak elegantní estetice barevných zápaďáckých časopisů (ač v černobílé televizi). Pro tento dojem mi tento film tehdy připadal zvláštní, ke komediální zábavě jaksi přidával „vyšší uměleckou úroveň“. Ano, je to Piti piti pa, z nějž mě poprvé oslovila jakási náročnější úroveň. A mimo to (mimo to?), Piti piti pa bylo též mystériem sexu , v dobách, kdy jsem ještě ani nevěděl, že existuje něco jako pohlavní styk. Esence Piti piti pa, totiž to spojení směšného de Funés a jeho tanečnic, zůstala zachována i nyní. Je to především ta první scéna (obohacena předimenzovaným retro úletem mužského osazenstva) a finále, ale prakticky všechny podobné scény, dokonce se ona esence přelévá i do některých netanečních scén (žel jen v první půli), ano dokonce i když je tam de Funés bez děvčat. Piti piti pa je prostě trip do jiné dimenze. (09.06.2012)