Piti Piti Pa

Jak se jmenuje matka od Josefa? - Jakého Josefa? - Toho, co máme doma! - Nejmenuje se Josef. - To je fuk, já mu tak říkám! Nemám příliš v lásce hudební filmy, ale Piti Piti Pa je výjimkou. Použité skladby jsou melodické, dobře se poslouchají a do příběhu pasují, takže neruší a naopak podtrhují veselou náladu filmu. A jako komedie snímek poslouží skvěle. Když starý intrikán de Funés vypráví pohádku O vlku a jehňátku, pokaždé se neudržím smíchy (pro mě TOP 10 Funés scene). Osvěžující podívaná, která má ovšem (stejně jako např. Grand restaurant pana Septima) hlušší druhou polovinu a proto nemůžu jít s hodnocením na maximum. Přesto kvalita a dobrá zábava se spoustou krásných holek. (21.11.2016)

Piti Piti Pa je roztomilá komedie, která zaujme zajímavou výtvarnou stylizací ve stylu šedesátý let, ale i výkonem hlavního představitele, Louise De Funès. Ten se stará o většinu gagů a pomáhá tak zapomenout přeci jen trochu jednodušší scénář. Na podobném principu je sice postavena většina Funesových komedií (jedno téma, které se po dobu celého filmu příliš nerozvíjí, na něž je nabaleno množství všemožných vtipů), ale zrovna v tomto případě se jedná spíš o lehčí nadprůměr, než naprostou klasiku jakou je Fantomas nebo první četníci. Pro českého diváka se však film stává povinností, pokud je fanouškem Tata bojs, kteří si do své písničky Attention aux hommes vypůjčili z tohoto filmu opravdu téměř všechno. Sledování někerých scén tak dostává nový, zajímavý rozměr (Filipe, Filipe! :) (24.09.2004)

Nejspíše nejslabší Funèsovina, již jsem viděl. Střihl si sice obvyklý model panovačného hyperaktivce, ale ne tak živelného, jak obvykle. Děj se mnohdy ztrácí, fóry zeslábly a herecký projev proti standardu pana Komika zemdlel. I přes krátkou stopáž třetinu filmu zabírají nepříliš působivá, estrádní taneční čísla, jejichž kouzlo spočívá především ve štíhlých tělíčkách tanečnic než čemkoliv jiném. Slabé **. (15.11.2014)

"Nemůžete se přece vdát. Nemáte na to právo." Choreograf Evans v tom má jasno a já mu dávám za pravdu, takže holky na trénink, na váhu, místo večeře na rotoped a děti do postele. Jaké děti? No přece ty z této ulítlé komedie, jejíž hudebně taneční čísla mě baví a pan Evans je dokonalý v tanci, při kojení i za volantem. Zejména jeho pouliční závodění a elegantní ignorování srážky s autobusem bylo vynikající. (03.01.2017)

Tak nezaměnitelně blbé, jak může být snad jen klasická francouzská komedie. Tak blbé, že mě to až nutilo k pozornějšímu pohledu, jestli to ti Francouzi s humorem nemají prostě nějak jinak. V některých momentech se mi skutečně zdálo, že se mi to „jiné“ otvírá, třeba při obdivování sochy nebo v úvodu, když z auta vystoupivší de Funés posléze osloví všechny za ním stojící řidiče. Ale tam je to hmatatelně přes čáru, co počít se všemi těmi momenty prostě jen blbými, nevím. Celý film je z nich poskládán (a ještě blbě). V jednom momentu jsem však byl silně zaskočen, nevěděv náhle, na čem jako divák jsem. Byly to ty nekonečné vteřiny, po něž de Funés zkoumavě civí do právě zakoupeného nočníku. To jakoby hluchoněmé místo nesmyslně dlouhého zkoumavého civění mě oslnilo jako blyštící se diamant ve strusce. Pokud jde o standard, dost podařená je rodinka Siciliánů. Ale proč jsem se na to vůbec díval, když už dávno vím, že všechny tyhle „klasické pecky“ (obzvláště s de Funés), v dětství milované, jsou tak blbé, že se na ně dospělému dívat ani nejde? Proč dvě hvězdičky, když i tu jednu bych dal leda z milosti? Proč? Protože Piti piti pa. V dětství jsem to viděl asi dvakrát, naposled snad v deseti letech. Utkvěla mi vzpomínka jen na schéma „napružený směšně přísný taneční mistr Funés, nezbedné mladé tanečnice, konečný úspěch“. A samozřejmě na refrén Piti piti pa a taneční kreace v oné povrchně módní, avšak elegantní estetice barevných zápaďáckých časopisů (ač v černobílé televizi). Pro tento dojem mi tento film tehdy připadal zvláštní, ke komediální zábavě jaksi přidával „vyšší uměleckou úroveň“. Ano, je to Piti piti pa, z nějž mě poprvé oslovila jakási náročnější úroveň. A mimo to (mimo to?), Piti piti pa bylo též mystériem sexu , v dobách, kdy jsem ještě ani nevěděl, že existuje něco jako pohlavní styk. Esence Piti piti pa, totiž to spojení směšného de Funés a jeho tanečnic, zůstala zachována i nyní. Je to především ta první scéna (obohacena předimenzovaným retro úletem mužského osazenstva) a finále, ale prakticky všechny podobné scény, dokonce se ona esence přelévá i do některých netanečních scén (žel jen v první půli), ano dokonce i když je tam de Funés bez děvčat. Piti piti pa je prostě trip do jiné dimenze. (09.06.2012)