České století

Velké vymazání etiky, osobní integrity a velkých ženských postav po boku velkých mužů z našich dějin šovinistickými pantáty Kosatíkem a Sedláčkem, kteří nic takového neznají a ani na to nevěří. ***** Vytržené výjevy z mezníků našich dějin rozhodně nejsou dobrým studijním pramenem, představují daleko spíše vyhraněné, z taktické pozice vedené boční a ostře polemické pohledy (často až výpady) na eklekticky vybrané a zjednodušené situace - rafinovaně opracované eseje historika samozvance, programově a ješitně oponující kánonu, tradici, postulováním jiné, výrazně dehonestující perspektivy, která těží z oblíbeného přístupu prostředních lidí a institucí k velkým osobnostem a hrdinům a vyznačuje se podezíravostí, zchytralým obrazoborectvím a snahami po demytizaci. Hlavní nebezpečí přitom tkví v tom, že projekt se jako série polemických esejí netváří a není tak veřejností chápán, nota bene jako oblíbený televizní pořad s velkou sledovaností vůbec nevytváří otevřený prostor pro seriózní diskusi, ale spíše zavání novodobým diktátem, jak jednoduše a snadno (a špatně) číst naše dějiny. Mohl ještě tak posloužit jako materiál k polemice, je-li však vysílán veřejnoprávními médii, aniž by po každém dílu neoddělitelně následovala například diskuse s kulturotvornými osobnostmi, které připomenou, že na věc existuje i odlišný pohled, či v posledních dílech i s pamětníky, a většinově je tedy brán jako pravdivější, přesnější a odvážnější restaurování veřejně sdílených představ o naší minulosti, za nově populární "pravdivější" korelát, pak se mi nevýslovně příčí a prohlašuji ho za demagogický a nebezpečný. Nejvíc ze všeho v něm totiž mému uchu zaznívá ješitnost a velikášství obou tvůrců a zvláště Kosatíka, který se postupem času zamiloval do svého postřehu a vlivu a stále intenzivněji se sebou opájí, jak jeho hlasu přibývá na síle, ambiciózního, zchytralého muže, který se po nenápadných stupíncích odchýlil od poctivé a svědomité práce k sebekultu populárního vykladače dějin a předkládá nebezpečně posunuté, vynechávkové a jen zdánlivě nápravné, přitom mnohdy především křiklavě deklasující interpretace velkých postav českého národa a komplikovaných osudů našeho státu, kteréžto útoky vede z na první pohled pozoru hodných pozic, ale v důsledku lacinými nástroji a s nejapnými výsledky. Dnes zase přišlo do módy tleskat hyenám, které sesazují "celebrity" na roveň obyčejným lidem. Vladimír Neff kdysi napsal román, v jehož názvu se připomíná, že podle dvorní etikety královny nemají nohy - aby takové přízemní myšlenky nemohly narušit jejich nadzemskou auru a deklasovat je na roveň prostým smrtelníkům. Pavel Kosatík "e v deklasování hrdinů vyžívá a svůj záběr historických vědomostí využívá eklekticky, neuctivě a manipulačně. Vůbec mu nechci upírat historický přehled a kvalitu přípravy - bez toho by v tom předivu souvislostí těžko svedl nalézat dostatečně konzistentní a na první pohled podložené vlastní výklady a vychytrale objevovat a vlastními návodnými představami vyplňovat mezery a bílá místa v dokumentaci. A kdyby bylo České století poctivě prezentováno jako seriál záměrně jednostranně vyhrocených esejů, zjednodušujících polemických příspěvků a provokujících domněnek, které chtějí nebo alespoň skutečně mohou podnítit celkově obezřelejší přístup k výkladům dějin a také sugestivně předvést, jak snadno lze chytře naprasknout a rozrušit, případně úplně předělat jakýkoli vybraný obraz z nich, pak bych tleskala ve stoje - zvlášť byl-li by po nich prostor pro diskusi a vyjádření dalších odborníků, pamětníků a osobností - jako se o to alespoň zpětně z vlastní iniciativy systematicky pokouší DVTV nebo časopis Respekt (odkazy připojuji níže). Ale Kosatík se nesnaží ukázat, jak vznikají manipulace s výkladem komplexních struktur, autorsky dotvářené, poplatné, ikonoklastické propagandy, ani jak náchylné jsou v čase jejich plody k tomu, aby zašly na to, s čím samy zachází. Kosatík se naopak sám čím dál extrémněji projevuje jako sebeopájivý historik-autoritář, alergický na každý projev respektu vůči skutečným osobnostem, a také překvapivě i silný šovinista a misogyn, o to nebezpečnější a dogmatičtější, čím víc sám sobě věří vlastní pronikavost, nápravnou ozdravnost a všeponímavost. Role "režiséra" pana Sedláčka je pak podle mě odlišná a nešťastnější - vnitřně nejistý, zmatený člověk, který si rád nechá všechno zjednodušeně převykládat a vydechne si, že už je tomu rozumět - a pak to rád natočí v řemeslné kvalitě televizního pořadu. Kosatíkovi tak nevědomky výborně posloužil. ***** Sice se ve mně vaří krev po shlédnutí předposledního dílu o Václavu Havlovi, z něhož pomocí nechutně a neadekvátně ztloustého Marka Daniela, který si výtečně osvojil jeho hm-kání, potahávání za ucho i z cigarety a ráčkování, udělali zparodovaný stín, výsměšnou karikaturu, zmateného, naivního, vnitřně přestrašeného trotla, který jenom zaraženě a vykuleně koktá, neumí se vyjadřovat, chodí všude jenom ve vytahaných svetrech, kouká po holkách, nechápe, která bije, ale s prvním douškem začíná žíznit po moci, obelhávat se a zaprodávat, z toho Havla, jehož genialitě, suverenitě, osobní odvaze, schopnosti zaujmout, pochopit a podnítit nejrozličnější inteligentní osobnosti v každém kolektivu i po světě a důsledně svědomitému sebezpytu, s nímž ručil za každé svoje slovo vlastní hlavou a životem, Kosatík už dlouho nesahá ani po kosatníky, ale přesto si uvědomuji, že to není největší zlo tohoto seriálu, byť škoda, kterou takhle zrovna v tyhle dny páchá, je aktuálně nejcitelnější a nejvíc na očích. Stejně nebezpečně jako těm, kdo Václava Havla osobně neznali, nezažili a nepocítili sílu a ryzost jeho osobnosti, a budou první představu o něm čerpat z podobných pseudoděl, zavírá takováto závažně dehonestující, zcestná fraška, která se tváří jako spravedlivý výklad, cestu ke zdroji obrovské inspirace, k jeho knihám, postojům, smýšlení, k jeho dramatickému, poučnému a energizujícímu životnímu příběhu - ale právě tak se nám všem přivírají dveře k inspirativnímu čerpání ze zdrojů starších, neboť Masaryka, Moravce nebo Beneše už osobně nepamatuje téměř nikdo z nás a tyhle tzv. populárně-naučné výklady, zvlášť jsou-li tak pěkně připravené a naservírované pod nos lidu, kvapem nabývají na hlase a na účinnosti. ***** Tolik stručně k povaze předkládaných Kosatíkových podvratných názorů na obrazy z našich dějin 20. století. Jiná, ale nezbytně související věc je dramaturgické a režijní uchopení těchto vyextrahovaných námětů a jejich jedovatých výkladů (nikoli ve smyslu zlého sarkasmu, ale skutečně ve smyslu akutní otravy veřejného vnímání) - a tady je to s husí kůží téměř za plný počet. Výtečně zrežírované, obsazené, na naše poměry neuvěřitelně dobře zahrané, velice přesvědčivé. Řada rafinovaných principů - herecké obsazení, fyziognomické interpretace a posuny, hra s výškou postav například, tlustý a neohrabaný Havel, který neumí mluvit a pořád se tahá za ucho, atd., nebo okolnost, jak Kosatík absolutně pomíjí úlohu žen-manželek, všechny jsou podle jednoho mustru, trpné, tiše hledící, podávající šálky čaje a večeře, s očima jako laně, ustarané, pokorné, tiché, a když na to přijde, tak ryze nevědomé a nic nechápající... Ovšem chválit autory, jak promyšleně pracují na převádění Kosatíkových vizí do obrazu by bylo trochu jako chválit Hitlera za jeho bravurní a funkční rétoriku. ***** Nemyslím nicméně, že by Kosatík byl strategický manipulátor, který těmito podkopávajícími obrazy něco sleduje, spíš podléhá krizi svého věku, ztrácí soudnost a úměrně s rostoucí vnitřní panikou sobě i všem okolo potřebuje možná i podvědomě dokazovat, že všemu rozumí a dobře ví, že velikáni nikdy doopravdy velicí nebyli, že se to jenom falešně nafukuje, a tomuto smíření s vlastní prostředností, pro niž nikdy naplno nedostál svému potenciálu a svému svědomí, neváhá obětovat ty nejzávažnější momenty z naší historie ani ty nejsložitější, nejdůležitější a nejryzejší osobnosti výkladu, kterým si u plebsu i akademicky vázané prostřední a systému poplatné inteligence zajistí popularitu, králům a královnám srazí korunku a sebe pozvedne na jejich poníženou úroveň. Výsledkem je ale velká loupež etiky a příkladů osobní integrity v našich dějinách páně Kosatíkem, který ji nezná a na ni nevěří. O to nebezpečnější jed nám svým seriálem injikuje, že se zdánlivě tak dobře zažívá, vychází-li poplatně vstříc slabošským chutím veřejnosti a je-li tak dobře zrežírovaný a zahraný - o to snáze a lépe ale všude proniká a o to hůře ho také budeme schopni ze sebe dostávat. ***** Poslední poznámku dopisuji zpětně, chválím snahu Respektu nenechat pokřivenost Českého století bez odezvy a jistého pokusu o korekci, zejména články Spurného, Šimečky (http://respekt.ihned.cz/c1-63221820-jiny-vaclav-havel?utm_content=bufferae01d&utm_medium=social&utm_source=facebook.com&utm_campaign=buffer) a Švehly. Přiléhavá je také glosa Jiřího Peheho: http://www.novinky.cz/komentare/355682-glosa-ceske-stoleti-trapnych-politiku-jiri-pehe.html či poznámky Havlovy poslední tajemnice Sabiny Tančevové v rozvohoru pro DVTV: http://video.aktualne.cz/dvtv/havluv-hlas-tady-chybi-rika-jeho-byvala-spolupracovnice/r~a1a4828886ba11e486b9002590604f2e/ (cca od sedmé minuty třicáté vteřiny dál). (05.12.2014) (méně) (více)

1. díl: Příliš velké sousto pro tak malou a vetchou papulku... Kosatík se Sedláčkem vytvořili mrzáčka, který se nedá promítat ve školách ani v dějepise, ani v občanské nauce, a vážně je nemůžeme brát ani jako umělecké zamyšlení nad českými dějinami. Protože jak žáčkům vysvětlit totální ignoraci Štefánika, amerických, ruských a francouzských aktivit, zhuštění významu legií do dvou tří okrajových vět (ignoraci Sibiřské anabáze), mlčení o domácím odboji a příliš rychlíkovou Řijnovou katarzi apod.? Masaryk je vykreslený jako dědeček, který na silné a dobře cílené argumenty západních politiků není schopen smysluplně reagovat a buď pouze mlčí anebo jen pronáší nacionalistické fráze. Pokud oním tabu, které autoři slibovali, mělo být zamyšlení nad smyslem celého snažení o česko(slovensko)u samostatnost a nad smyslem/neživotaschopností konceptu československého národa, pak v mých očích fatálně neuspěli (to by asi Kosatíka musela nahradit Mary Heimann). Vrcholem je v tomto smyslu rozhovor Masaryka s britským premiérem Lloyd-Georgem (výborný Donutil!), který problematizuje celé ono "velké bourání", staví se za zachování velké středoevropské mnohonárodnostní říše a usvědčuje Masaryka z propagandistické lži. Jenže dělá to tak, že (řečeno Lloyd-Georgeovými slovy) nepoučeným divákům jen plete hlavy... Další obrovskou slabinou jsou dialogy, při jejichž poslechu se nemohu ubránit dojmu, že jsou jen násilně poskládané z různorodých výroků vytrhaných z Čapkových Hovorů s TGM a jiných populárních zdrojů... Chápu autorskou licenci, ale ty dialogy takto zni opravdu tak toporně, že musí každému být jasné, že nemohly být nikdy proneseny... Viz např. známý výrok ze Světové revoluce: „Jednoho dne mne navštívil v bytě před denní poradou v 'Čase'; patrně měl něco vážnějšího. A měl: Podle jeho rozpoznání se nemůžeme na válku dívat pasivně, musíme něco dělat; nemá pokoje, chtěl by být činným. Na to já: Ano, já už dělám!" (kap. 9) a srovnej ho se scénou, kterou natočil Sedláček (ta Benešova "retrospektivní" promluva je v ní prostě neskutečně toporná).... 1. díl chce ukázat a říct strašně moc, nakonec ukazuje a říká strašně málo a... blbě... (**). ___ 2. díl: Mnichovský díl má výrazně lepší scénář; zejména proto, že se soustřeďuje na úzce časově vymezený problém a autoři už tak nemusí mít trapnou potřebu ignorovat některé z klíčových aktérů jako v předchozím díle. Kromě toho scénář pojímá mnichovskou problematiku z poměrně netradičního úhlu pohledu, v čemž je objevný a opravdu zajímavý. Nicméně stále zůstává bolavý problém zoufalých dialogů, který dosahuje nechvalitebného vrcholu v ping-pongovém buranském rozhovoru Moravce s gen. Prchalou: "Emane, byls u něho? - Byl, jedu odtamtud. - Z Hradu? - Myslím, že se mě fakt báli. Byl jsem mezi nima jedinej v plný polní. Fakt jsem byl nasranej. Povidám: 'Z cesty, srabi! Voják československý armády jde za svým vrchním velitelem!' - Dobrý...!". Landa přitom s tím svým přehráváním očima honí mouchu a Karel Dobrý upřeně pozoruje Landův nos, aniž by brvou hnul... Pro sérii tak zůstává charakteristický těžce deklamativní styl zoufalých herců, jež jsou nuceni pronášet slova buď evidentně vytržená z memoárových zápisků (a tedy nepsaná v přímé řeči, do níž jsou násilně převedená), anebo z čista vyfabulovaná a hemžící se novotvary moderní a často nesmyslně vulgární hovorové češtiny (jako u té citované ukázky). V tomto ohledu autoři se svou studií charakterů opět tragicky selhali. A ještě jeden postřeh z hradišťské předpremiéry na LFŠ: Sedláček nebyl vůbec ochoten nebo schopen (?) smysluplně odpovědět na dotazy diváků, proč to či ono ukázal tak či onak (např. k té Benešově nahotě nebo k těm dialogům), a vůbec si svoje dílo (ob)hájit.... To si pak říkám, zda celý ten projekt má pořádně promyšlený a nespoléhá jen na Kosatíka a svůj štáb. Zatím to totiž vypadá jako vysoce profesionálně odvedená školní práce... (**) ___ 3. díl: Není to tak slabé jako předchozí díly, i když bouchání šampaňského by bylo pořád předčasné - očividná autorská nekonzistentnost a dialogy od psacího stolu zůstávají. Zatímco v předchozích dílech se i na nejnepravděpodobnějších místech mluvilo česky, najednou to s tou angličtinou a němčinou jde... Zvláštní. Epizoda o odlévání kulky pro blonďatou bestii sympaticky cílí na činnost exilové vlády v Londýně a hlavně na úlohu Františka Moravce, ale výsledkem je okrajová nezajímavá inscenace, v níž za povšimnutí stojí především to, jak si Trojan uzurpuje pozornost pro svoje bezkonkureční herectví (přestože výrazně zkresluje Moravcův skutečný charakter a vulgarizuje styl mluvy...). Sedláčkovi možná nejde o výuku dějepisu (čímž by se možná daly ospravedlnit ty obrovské časové i kontextové skoky a zcela chybějící střípky celého příběhu - např. Agent A-54, role ostatních exilových ministrů, existence ostatních exilových vlád, role protektorátní vlády apod.), nicméně spolu s Kosatíkem mají přesto zvláštní potřebu občas "vylepšovat" už tak šustivé dialogy didaktickými vsuvkami, kterými ten dějepis imitovat chtějí (narážky na odsun, odboj, "krev, dřina, slzy a pot..."). Marná sláva, Kosatík je možná dobrý historik, ale umělec z něj už nebude; psát scénář a dialogy mu prostě nejde (a vylíčit věrohodně a konzistentně role jedinců v dějinách už vůbec ne). Tak to vidím já. (***) ___ 4. díl: Kvalita postupně roste a vrcholem dramaturgické vtipnosti (i když asi nezamýšlené) je, že tato epizoda a s ní onen mix citací a spekulací měl premiéru právě 17. listopadu. Knihu to sice (z podstaty) nenahradí a žádné zajímavé myšlenky to nepřineslo, přesto se mi tento díl docela líbil. Celkem slušná TV inscenace. "...Přisunul si křeslo skoro až ke mně, až se mě dotýkal obličejem a spustil: 'Je-li něco přáním všeho lidu, pak se mu musíte podrobit i vy jako prezident'. Na to já: 'Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozkazovala, jestli prezident má, nebo nemá přijmout demisi.' Odešel beze slova. - Dobře jste mu to pověděl, pane prezidente..." (***) ___ 5. díl: 3 a 1/2 * ___6. díl: 3 a 1/2 * (01.11.2013) (méně) (více)