Rozbitý svět

Jsem zmatená. Ne že bych si nedokázala užít mix žánrů, ale to je v případě, když je cílený a vytěžený. Tady mě s největší pravděpodobností nejvíc mate označení drama, sociální drama. Protože mám dojem, že film je ultimátně o něčem trochu jiném a rozhodně je vyprávěn úplně jinými prostředky, než jaké by byly typické pro "sociální drama". Například scéna, kdy Rickovi rodiče stojí v obývacím pokoji a diskutují nad šišatým nápisem na dortu, má mnohem blíž k jakémusi surrealistickému existencialismu. Ale oproti tomu tři vlčí sestry a falešná obviňování ze znásilnění jsou motiv typický právě pro sociální sondy. Sekvence otravování tatíčka kvůli telefonu je zase přímočará jako v nějaké slapstick komedii. Nejistou ruku při utváření výrazu celého filmu lze asi přičíst tomu, že se jedná o režisérský debut. Scenárista úplný začátečník není a vypadá to, že si na tomhle materiálu oproti přesně zaškatulkovatelným předchozím počinům zkoušel magičtější a rozvolněnější druh příběhu (ale neznám knižní předlohu, takže víc to rozebrat nemůžu, i když porovnání kniha - literární scénář - film by bylo asi hodně zajímavé). Zpracování mi přijde neukočírované třeba proto, že je poznamenané aktuálně módní hipsterskou estetikou, která mi přijde mírně samoúčelná a v závěru vlastně i docela otravná. Potenciál herců mi přijde nevyužitý. Třeba to, že Tima Rotha za celou dobu neuvidíme jinak než v obleku. A to se film celou dobu odehrává "u něj doma", jenom asi v jedné nebo dvou krátkých scénách jakože "pracuje", takže by byl formální oděv na místě. Vytváří to dojem nedotaženosti, film si bere za své velkou řadu témat a motivů, ale v detailech/hloubce ponoru selhává. To se záběry postav na estetickém vrakovišti nebo v zasklené mlze nahradit nedá. (05.05.2014)

O'Roweův rukopis. Uff. Ačkoli psal scénář na motivy cizí knihy, ta silná přetahovaná nimbu a vezdejšnosti o lidskou duši a její úkol v závěru filmu je tak jasně jeho, tak zřetelně upomíná na onen klíčový moment z Termina, kdy postava umírá a loučí se s jednou vzpomínkou po druhé, aby se s tou poslední její hasnoucí vědomí znovu narodilo na vezdejší svět a její poslední výkřik Mami! se stal prvním výkřikem novorozeněte, neartikulovaným, plným předvědomí, povědomí, odmítnutí, vzdoru v předtuše poznané hrůzy, neúměrné těžkosti a zároveň - přestoproto - touhy. Mami! - A tady: Tati! *** A ne, výjimečně jsem nic neprozradila. Ten film je nádherný. A jestli si chcete dopřát ještě stokrát silnější katarzi, vyrazte do Divadla v Celetné na O'Roweho Termina, dokud tu neuvěřitelnou hru ještě hrají. *~ (19.12.2019)

Mám ráda nezávislé filmy, tak jsem si s nadšením pustila Broken a opravdu prvních deset minut bylo velmi slibných, ale tím to také skončilo. Příliš mnoho osob a ani jedna nebyla uceleněji vykreslená a časové přesmyčky k lepšímu dojmu rozhodně nepomohly, ale naopak ještě víc přitížily k mému ambivalentnímu pocitu z celého filmu. Závěr už neměl vůbec co do činění s reálností a celková roztříštěnost celého příběhu mě tudíž i emocionálně úplně minula. Velká škoda, ale výš já dneska nepůjdu. (23.02.2013)

Nákupní seznam, kde si Norris soustředěně obtahuje jednu položku za druhou a na okraj kreslí srdíčka a smajlíky. V pečlivě zvolených okamžicích se pak na jednu z nich zaměří a zakříčí: Koukej, to je bolest! Vidíš! Koukej to je láska! Vidíš! Upravená cestička s umělým štěrkem bolestné lásky, která je alfou i omegou, v závěru eskaluje tím největším klišé ze všech. Návrat z tunelu se světlem už byl na kýbl. Jednu hvězdu za bolest, která je skutečně skutečná. (27.01.2017)

Čekala jsem typickou festivalovou sračku, která se ze všech sil pokouší o šokantnost a používá k tomu témata, terče a prostředky, které byly šokující naposled někdy v druhé polovině devatenáctého století (možná), a dostala jsem o řád lepší Juno. Asi se v budoucnu přece jen přenesu přes riziko, že na mě z žánru sociálního realismu vykoukne něco podobného Fish Tanku, a zase se k jeho sledování opatrně vrátím. (31.07.2014)