Grandhotel Budapešť

Další unikátní skvost Wese Andersona, který svou manýru a poetiku soustředil tentokráte na středoevropský prostor propojený atmosférou a duchem bývalé rakousko-uherské monarchie. Díky geografické blízkosti tak jeho americký snímek připomíná celou řadu tuzemských filmů (Lipského Tajemný hrad v Karpatech bezesporu, tím nostalgickým ohlížením se po zlatých časech zase Menzelův Konec starých časů) a myslím, že tak to budou mít i diváci v okolních zemích s odkazy k své národní kinematografii. Je až s podivem, jak americký tvůrce může reflektovat specifický kontext středoevropského prostoru a vytvořit navíc takhle sofistikovaný středoevropský nálev (naposledy jsem něco takového zaregistroval u Woody Allena v jeho reflexi ruské literatury Láska a smrt). Navíc skrze osudy fiktivního státečku Zubrowka Anderson vpisuje pomyslnou filmovou alternativní verzi skutečných historických událostí středoevropského prostoru, které však tvořily gró světové historie 20. století. Někde na konci Evropy na pomezí Německa a Polska se malé dějiny převracejí ve velké, což ovšem Anderson pojímá jako hru s divákem. Použije svou re-konstrukční metodu, tedy důkladně nastuduje kontext, pak ho rozebere a pečlivě ho, teď už ale po svém a k obrazu svému, opět složí. Vznikne tak alternativní filmová realita, odzbrojující svou hravostí a zřejmým fiktivním základem, pod povrchem ale mající hlubší a závažnější spodní podtón (Onen příslovečný konec starých časů a pořádků přináší nejen střední Evropě, ale i celému světu naprostý chaos a destrukci, jako odpověď se vynořuje úvaha, zda největší chybou nebyla evropská vlna obrození národních států a s tím související rozpad dosavadních stabilních územních celků, konkrétně Rakouska-Uherska, kdyby se monarchie nerozpadla, ale naopak federalizovala, jak to bylo v programu majoritních politických sil oné doby i v Českém království, mohla tak stát jako pozdější nárazníková bariéra Hitlerovým snahám o expanzi...nabízí se též alternativa s dneškem, kdy opět stojíme na civilizačním zlomu a duch naší doby je opět gravidní v očekávání transformační změny, navíc urychlený zrychlujícím se vnímáním času a současnou posedlostí novinkami a neschopností plánovat a uvažovat v delších časových horizontech, stavět vše na zelené louce, přetínat kořeny a bořit základy...ničit tradiční a staré je nerozum...). Wes Anderson je naprostý svéráz - už jen ten nápad oddělit časové roviny rozdílným ořezem obrazu je originál sám. Coby autor buduje svůj film značně postmoderně - tak třeba koncept několikanásobného vypravěče, který předává pomyslnou štafetu vyprávění hlouběji a hlouběji do minulosti (přičemž si nelze nepovšimnout, že čím hlubší minulost, tím barvitější vyprávění a pastelovější mizanscéna, což jasně odráží narativní chápání světa a zároveň i způsob fungování lidské paměti), z které se zase postupně vynořuje zpět (kterýžto koncept tuzemský divák dobře zná třeba z cimrmanovské hry Němý Bobeš). Vnější rámec opět rozechvívá hlubší podtón, byť je zatlačen záměrným synkretismem dalších vnitřních dějových linií - mladá dívka, čtoucí si v memoárech Autora - Spisovatele (s odkazem k Stefanu Zweigovi, velkému středoevropskému intelektuálovi, který byl nucen v roce 1938 emigrovat a zanedlouho spáchal v exilu sebevraždu poté, co se dozvěděl o ničení kulturních hodnot nacisty), čehož jediným ohlasem je osamocená čtenářka, ztracena v době, v níž už téměř nikdo nečte, a oprýskaný spisovatelův pomník v éře, kdy pomníky v bývalém sovětském bloku naprosto devalvovaly... Ke slovu přijde samozřejmě i pověstná Andersonovská dekonstrukční mánie realizující se nahlížením do útrob věcí (v Životě pod vodou to byla loď, v Darjeelingu s.r.o. kamera zase horizontálně putovala kolem průřezu osobního vlaku, v Až vyjde měsíc se hned v úvodu kamera proplétá řezem obytného domu, tentokráte nás Wes obdařil průřezem věznicí Check-point 19), vertikální i horizontální kamerové jízdy okolo věcí i herců, svérázně statické scény, záliba ve staromódním vidění světa, tentokrát s dokonalým filmovým lookem 40. let...změnil se ale rytmus filmu, pod Wesovou taktovkou jakoby zrychlila hra celého orchestru a Grandhotel Budapešť má tak ráz grotesknosti, kadence replik herců je nebývalá a někdy dělá problém postřehnout všechny ty drobné nuance. Wes diváka až zahlcuje detaily, což byl rys i jeho předešlých filmů, nyní však zřetelně postoupil na vyšší level. Možná to má co dělat s informačním zahlcením dnešní doby. Je čím dál zřejmější, že s každým dalším filmem se zvětšuje a zrychluje jízda přes oceán představivosti jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců současné světové kinematografie... (12.06.2014) (méně) (více)