Grandhotel Budapešť

Všechno stojí a padá s režií Wese Andersona. Dokáže prodat jak zvláštní stylizaci, tak absurdní příběh, ale bez něj jde "pouze" o prověřenou splácanici vtipných (někdy více, někdy méně) scének. Ten film nenudí, je hravý, svižný s výbornými herci. Problém je, že inovace najdeme pouze v tom pozlátku a ne uvnitř. Filmová magie skrývající další prázdnou ódu neuvěřitelného života, který už prostě nedokáže ničím strhnout. (23.07.2015)

Cekal jsem teda drobet vic, ale i tak jsem se slusne bavil. Dej je sice docela jednoduchej, je to vlastne takova trochu zahadna komedie, ale diky hravosti Andersona to pusobi desne originalne a zajimave. Navic vizualni styl a hudba jsou vazne skvely. Herecky elity tu je jak nasrano, ale vetsina ma jen stek, ze si jich pomalu ani nevsimnete. Ale tech par hlavnich postav hraje skvele. Vtipu by tu sice mohlo byt vic a neni to nic, u ceho by se clovek valel po zemi, ale i tak dokaze film vykouzlit na tvari usmev prakticky neustale. Takze za me v podstate spokojenost. (15.06.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Tohle bylo tak zvláštní a jiné, až to bylo zajímavé a milé. Od filmu jsem nečekal nic a sledoval jsem ho s velkou zvědavostí, přičemž přiznávám, že nebýt tolika nominací na Oscary, tak bych si ho i možná nechal ujít. Nicméně svým pojetím, příběhem i odlišností mě dokázal zaujmout natolik, že mi s ním čas utekl hodně rychle. Připadlo mi, jak kdybych sledoval příběh z nějakého jiného světa, kde jsou postavy oproštěny od běžných lidských povahových rysů, kde mohou budovy vyrůstat na těch nejvíce netypických místech, kde je prostě téměř vše jiné, než jak to znám nebo si představuji. Ani jsem během filmu nepobíral všechna ta slavná herecká jména, teprve při závěrečných titulcích jsem zíral, kolik známých herců tam účinkovalo, a já byl přitom během filmu schopen poznat asi jen tři z nich. Prostě film je pro mě hodně netypickým zážitkem a zase jsem si díky němu jednou o něco rozšířil filmové obzory. Po všech směrech to prostě stálo za to a jsem rád, že jsem si nakonec k tomuto zvláštně barevnému dílku tu cestu našel. Je to za čtyři hvězdy. (16.02.2015)

Další prapodivná parta okolo Wese Andersona se znovu musí obejít bez mé tiché vzdálené podpory. Holt nikdy nebude mít oblíbencem, nejde o to, že se filmová historie kvůli Grandhotelu Budapešť určitě přepisovat nebude, ani o to, že v mé sbírce mít místo nikdy nebude – jednoduše piju úplně jiné kafe. Jeho látka (východoevropská road movie) nemá směr, nemá hlavní postavu, nemá příběh, je „jen“ dalším intelektuálním gulášem a plněním další velké fantazie. Víc než patnáctka známých hereckých jmen ještě jaro nedělá. Možná je to přístupnější film než jeho předchozí, ale i tak si mě nezískal. Spíš jsem mu to nedovolil. (05.09.2014)