Princezna a bojovník

Poslední film, který mi zbýval ke zkompletování všech Tykwerových filmů byl právě tenhle. A pohříchu je to asi nejslabší kousek z jeho dosavadní filmografie. Příběh zde nabral až příliš neuvěřitelných kontur, navíc filmu chybí lepší drajv-je až příliš rozmělněný a pomalý, některé scény jsou natahované až k nesnesitelnosti (např. návštěva chatky v dešti), což mě u Tykwera nepříjemně překvapilo. Pochválit musím opět skvělou hudbu a neméně dobrou kameru. Vůbec nejhůře na mě však v celém snímku působil konec-kýčovitý a neoriginální až hrůza. Naštěstí tento rejža nedělá chyby moc často... (07.08.2010)

Franka Potente mi znovu dokazuje, že mezi herečkami je velkou paní. Tenhle film ale nestojí jen na ní, má toho v sobě víc - sílu, eleganci, se kterou se hlavní hrdina postaví svému stínu, tempo rozhodně ne pomalé, ale ani uspěchané, nenásilně uvedené prostředí blázince v kontrastu se světem, který je jiný...a hlavně tu hudbu. Tykwerovy nápady co se týče muziky jsou nápadné - a přesto ne rušivé, což nechápu, ale prostě je to tak. Zajímalo by mě, jak to ten chlap dělá... 80%!! (05.12.2013)

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Tom Tykwer upoutal mou pozornost již několikrát, v tomto případě zcela a beze zbytku. Od prvního záběru na osamocený dům nad mořem, od prvních barevných tónů a podmanivé hudby jsem věděla, že tentokrát to bude ono, trefa do černého. Sissi společně s Bodem si mě omotali kolem prstu a pevně utáhli. Dopravní nehoda, nůž, brčko. A slzy. Bratři, liják, noc. A slzy. Bankovní loupež, střelba, němý úžas. A slzy, moje. Bezvýhradně přijímám tvůrcovu kreativitu, noblesu, cit, snění, osud, kdo ví... Já dnes prostě souzním a jsem na filmové vlně. (16.03.2018)

Tom Tykwer si vybírá kuriózní příběhy. Hned prvním filmem, který jsem od něj viděla, mě dostal. Lola běží o život byl od počátku velký hit filmových klubů. Smrtelnou Marií mírně šokoval, u 3 jsem hodně zpozorněla, Parfém mi vyrazil dech. Princezna a bojovník zůstává někde mezi Marií a Atlasem mraků. Byť nejsem milovnicí romantických mysteriózních kusů, Der Krieger und die Kaiserin pro mě zůstane pojmem. (22.02.2018)