Princezna a bojovník

"Chtěla jsem tomu muži říct, že jeho pot hezky voní. Napadlo mě, že předtím asi cucal peprmintku a ta mě ted pálí v plicích. A pak se rozplakal, ale nejspíš vůbec nebyl smutný." ...Nikdy nevíte, koho vám osud připlete do cesty. Kdo bude váš zachránce nebo zachránkyně. Jak být zase s někým štastný? Někdy třeba stačí jen zastavit auto a nechat toho druhého konečně vystoupit. (02.11.2012)

Tak tohle je kvalitka. Tykwer dokazuje, že má talent. Po Lole natočil jiný film a opět se trefil do černého. Také si dokázal vybrat kvalitní herce a demnostroval tak, že i německý film může být kvalitní. PS: Opravdu hodně sugestivní je scéna s tracheotomií. Málem jsem si zakryl oči a to toho zkousnu hodně. (12.07.2006)

Krom pozoruhodného citu pro vyprávění, hereckého obsazení a dalších, neméně důležitých aspektů vetknul Tykwer do svého počinu zvláštní rozměr romantiky. Nenucený, magický, o to intenzivnější. Přesto nebo právě proto se jednoduchému přídomku "romantický", dle mého názoru, nenápadně vymyká, brání a zůstavát tak snovým příběhem ušlechtilé formy lásky zbavené lživých okras. Nejsem příznivcem zbrklých nálepek typu "nejlepší xxx film", ale tohle dvouhodinové přejíždění tykwerovy jemné, filmové dlaně po diváckých srdcích bych dokázal sledovat věčnost. (27.04.2006)

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Bláznivá Markéta a ufňukaný „krieger“. Tykwerova pomalá poetika má pro mě zajímavou vlastnost, že se, jak se zdá, líbí skoro každému. To nechápu, protože akce je pomálu, nikdo není úplně normální (obzvlášť v tomto filmu), vše se táhne jako med... Možná to bude tím, že „tomu každému“ znamená poměrně malou množinu diváků, kteří se vůbec nechají zlákat, a zřejmě vědí proč. Příjemný film, který navzdory značné předvídatelnosti děje funguje, a navíc přes přemrštěnou stopáž ani chvíli nenudí. (11.07.2011)