CBGB: Kolébka punku

Vzhledem k tomu, že nás Alan Rickman (což je jeden z mých TOP 10 herců - ten nejvíc TOP, abych byla přesná) před dvěma dny opustil, rozhodla jsem se pustit si s ním nějaký film co jsem ještě neviděla. Původně jsem měla úplně jiné plány, ale nakonec jsem skončila u CBGB. Film jako takový je velmi zajímavý. Asi by mě bavil víc, kdybych se zajímala o hudební průmysl, nebo vlastně hudbu obecně. Ale bylo to minimálně zajímavé, dost dobře natočené a kdo jsem já, abych mohla kritizovat soundtrack? Nejsem si úplně jistá, jestli budu mít potřebu si film někdy pustit znovu. Přeci jen, není bohatý na zvraty, twisty, akci, atd atd. Je zajímavý opravdu jen dějem.. no a když už ho jednou člověk zná.... není potřeba. Ale doporučovat můžu. Jsem moc ráda, že jsem ho viděla. Jo... a má neuvěřitelné obsazení! Co herec tak: "toho znám, kde hrál?" :D 4* (16.01.2016)

Film samotný by si možná i zasloužil čtyři hvězdičky, kdyby kapely v '73 nehrály skladby, které byly napsány až léta a léta později, na stěnách nebyly nálepky interpretů, kteří v klubu ještě ani nehráli a... Tak dále a tak podobně. Ale tohle prostě ignorovat nejde. (+ Malin Akerman je zřejmě ta nejhorší Debbie Harry, jakou kdy kdo mohl ztvárnit.) (26.12.2014)

Přes ideové výhrady (punk nevznikl v USA, ale v Británii, Američané si ho jen sebestředně přivlastnili) i přes výhrady technické (po formální stránce si tvůrci vypomáhají komiksovými předěly simulujícími střihovou skladbu, i když s komiksem nemá film nic společného a komiksová stylizace je jen laciný marketinkový trik, jdoucí přesně proti duchu a podstatě punk rocku) jsem film Randalla Millera dokoukal až do konce, neboť i pro mne je značka CBGB magická, hudební scéna s ní spojená je skutečně legendární a hudební čísla z filmu se výborně poslouchala... To ovšem nic nemění na faktu, že konformní rastr Randalla Millera zploštil celou newyorskou punkovou scénu 70. let a dění kolem klubu CBGB na tuctovou popkulturní selanku. V tomhle filmovém klubu Hilly Kristal nedal prostor novému progresivnímu hudebnímu směru, ale hraje pořád country... Jak výstižně napsal uživatel 6thSun: ,,Film o energické hudbě bez energie..." (30.12.2014)

Menší nemotorný brat 24 Hour Party People. 24 Hour Party People bolo rozprávaním divokým ako punk sám, ženúcim sa neustále vpred, chŕliacim štipľavé poznámky a hovoriacim o scéne bez pátosu a mýtizácie, v CBGB chýba už základná esencia punk rocku - riadny rytmus. A "nápadité" komixové elipsy, pár pôsobivých simulácií ikôn, ani nič podobné tomu nepomôžu. (17.01.2016)

Ano, tohle dílko má skoro všechny filmařské neduhy, které člověka napadnou. Mnohdy vypravěčsky křečovitý, jakoby to byl nějaký „famácký“ pokus nějakého nepozorného studenta, timing scén s jakýmsi komickým potenciálem zpackaný a i ten zamýšlený humor se v nich kolikrát ztratí. Jenže co Randall Miller ztratil na talentu, to nahrazuje nadšením pro věc. Z toho filmu je prostě jasně cejtit ta upřímná láska k rockové muzice, ten nezakrývaný obdiv ke klasikům, kteří se tu mihnou (Ramones, Talking Heads, The Police, Patti Smith, Blondie, Iggy Pop atd.) a respekt ke „kmotrovi punku“ Hillymu Kristalovi, kterého se sympatickou ležérností ztvárnil Alan Rickman. Někdy mi i jenom tohle stačí, aby mi ten film přirostl k srdci a byl mi sympatický, i navzdory těm tvůrčím „mouchám“ (tady spíše pěkně vypaseným „masařkám“), kterých je film plný. 3 nebo 4 hvězdičky? V tomhle případě irelevantní. (28.01.2014)