V podstatě jsme normální

Ano, je tu několik slušných herců, ale až na zanedbatelné vyjímky nemají co. Navíc Otakar Fuka nebyl deset let pomocňákem jen náhodou a taky není jen náhodou, že se prosadil až po roce 1970. tedy za tuhé normalizace. Režijními schopnostmi to, jak známo, nebylo. Takže sledujeme jednu trapárnu za druhou, mezi tím se - jako zázrakem - objeví Zdeněk Svěrák, Pavel Vondruška, Magda Reifová je místy roztomilá, na firemním školení dokonce kratce shlédneme několik nahých dam ve sprše, Jorze Kotrbové to při focení punčocháčů sluší, Dádě Patrasové taky, ale celkově je to hrozný. Dobový nadstandard to podle mne není ani omylem, jen taková upocená jakosatira na nešvary reálného socialismusu. Brr. (20.10.2013)

Byla doba, kdy se daly vydělat peníze, ale člověk musel být kadeřnice nebo zelinář nebo pracovat v zahraničním obchodě, v pézetce, jak se tehdy říkalo. Taky nebylo od věci mít dceru v Kanadě, to si pak člověk mohl dovolit prát pouze v prášcích z Tuzexu. Ale hlavně to chtělo ty správné známosti, konexe. A o téhle době a o těchto lidičkách, či spíš jejich karikaturách, je tenhle film. Není nijak originální a je poněkud chaotický, ale koukat se na to dá. Zvlášť když se tam mihnou i cimrmani, roztomilí jako vždy. (31.05.2023)

Fuka se pokračováním svého víceméně zdařilého vyprávění o rodině Novákových přimkl k své zřejmě nejvlastnější tematice – životu jako podvádění. Současně se takto současně realizoval i při dokončování snímku Petra Schulhoffa Co je doma, to se počítá, pánové... a právě normalizační melouchaření a kšeftaření se stalo úběžníkem i filmu V podstatě jsme normální. Jakmile se ze zlomků podobných sklonů v prvním dílu stala hlavní látka, ztratilo se veškeré kouzlo, kterým ta nenápadná rodinná buňka vládne a pro něž má cenu stále se vracet k dílku předešlému. Režisér nyní jen eviduje, přehání a dusí a nedostatek vzduchu prozrazují scény s dcerami, které se najednou ocitly na okraji, a příběh, v němž jako by již nešlo o všechny, se zcela zbortil. (18.03.2024)

Typická nudná sračka, kterých se v normalizační éře rojilo jako hub po dešti. Tím netvrdím, že by tenhle Fukův pokus o komedii byl nějak politicky "šmrncnutý", jen trpí pouze bolístkou drtivé většiny filmů té doby, tedy bezzubým a příšerně nudným scenářem, v tomto případě i se zmatenou změtí spousty zbytečných vedlejších dějových linek. Bože, čemu jsem se tenkrát smáli. (25.01.2006)

Normalizační (ne)komedie o běžných rodinných záležitostech, prolínajících se se socialistickým obchodem, kde se člověk ani nepobaví, ale ani příliš nenudí. Do deštivého nudného odpoledne se hodí, když už nic jiného, lepšího, neběží. Jen se divím, co v takovém filmu dělá skvělý scénárista Zdeněk Svěrák a jeho kolega Pavel Vondruška. Ale jsem za ně rád, alespoň některé postavy mi byly sympatické. (01.06.2013)