Manon od pramene

Většina kladů prvního dílu přetrvala, nad tím netřeba vést nářky. Hlavně o hercích to platí do posledního písmenka. Jenže, ono je to tak nějak celé zbytečné. Postavy se zpočátku nikam neposouvají, je v zásadě dlouho dopředu jasné "co, kdy, kdo, jak a proč" a ani děj není z nejzajímavějších. Plyne to jako dlouhý parný den v Provence. Ignoruje se totiž závěr Jeana od Floretty a čeká se až na to "tamta" postava, opět, přijde. Od chvíle kdy učiní svou pomstu je to zase naprosto prvotřídní a bez výhrad, akorát prostě tak nějak navíc. Ovšem tady je na vině spíše Pagnolova předloha. Osobně bych býval raději uvítal jeden tří hodinový perfektní film, než dva velmi dobré stodvacetiminutové, ale... Ale lepší než drátem do oka, že? (25.05.2008)

Starší tragický film, ktorý má aj hlbší podtext, poučenie, skrátka je to krásny film napriek tomu, že je to len z malej francúzskej dedinky, kde sa život točí okolo pastierstva, pestovania plodín a prameňa. Emmanuelle Béart bola nádherná žena a svojsky je aj teraz, no tu mu dodáva obzvlášť iný nádych, s tým krásnym prostredím. V deji sa toho veľa nestane, no niekedy to nie je treba. Aj keď nie vo všetkom najsprávnejší film, ale je taký zo života, je to podarené. (03.06.2013)

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)

Pokračování velkolepého dramatu, které odkrývá tu temnější tvář francouzského venkova první poloviny 20. století. Staré křivdy, spáchané zločiny i dávná nevyřknutá tajemství časem mohou vyplout z temného zákoutí lidské duše na povrch a rozlévat se po širokém okolí. Svědomí může i po letech začít hlodat nitro provinilce. Vykoupení není jednoduché, ba někdy je i nemožné. Vina a trest, snad až příliš krutý ve své celkové rozmáchlé obsáhlosti, jsou stěžejním tématem tohoto druhého dílu lidské tragédie. Mladá dospívající dívka z lesů líbezné Provence Manon (půvabná Emmanuelle Béart) se stává terčem chtíče i odpuštění. Její obranná reakce však spouští kolektivní trest, který postihuje všechny, kteří se svojí lhostejností, závistí, hamižností a pokrytectvím přímo i nepřímo podíleli na dávné tragédii. Stále svobodný Ugolin (skvělý Daniel Auteuil) je stíhán stále hlasitější ozvěnou minulosti, svědomí zvýrazňuje chápání jeho vlastní viny. Touží po odpuštění a egoisticky chtivým způsobem se dožaduje nápravy svých hříchů. Naprosté odmítnutí jakékoliv jeho nabídky ho dohání k šílenství a zoufalému činu. Jeho vážený a zámožný strýc Cesar Soubeyran (skvělý Yves Montand), hybatel a iniciátor všech událostí s tragickým koncem, je krutou a cynickou hříčkou osudu potrestán až na samou hranici samotné podstaty. v jednom okamžiku svým rozhodnutím a svým počínáním v minulosti přišel o svou lidskou stránku, o naději i budoucnost. Život se mu vysmál a srazil na kolena a uvrhl do močálu ztráty úcty i sebeúcty. Totální rozpad osobnosti jednotlivce, jeho života i všech hodnot. Z dalších rolí: vesnický osvícený učitel Bernard Olivier (Hippolyte Girardot), Manonin životní partner, vesnický farář (Jean Bouchaud), snažící se o celkové usmíření napjaté situace, stará Baptistine (Margarita Lozano), opatrovnice výchovy Manon v prostředí přírody a lesní samoty, a další vesničané. Vynikající velkolepé drama, tragické, obsáhlé, a přesto s nadějí, že v lidech dokáže převážit jejich lepší stránka lidské duše. (16.01.2013)

Trestuhodně jsem tady opomenul první díl tohoto dvoudílného eposu ze slunného jihu Francie. Nemohu ale říct, že by to tolik vadilo. Rozhodně by to pomohlo dokreslit motivace jednotlivých postav, ale Manon od pramene funguje na výbornou i samostatně. Celou tuhle až antickou tragédii v boji o vodu ve vyprahlém Provence si pro sebe ukradla Emmanuelle Béart. Příjemný kousek. (20.09.2020)