Vetřelec: Covenant

zhnusení, zvrácenost a svinstvo. no nebyly to právě libé pocity, které ve mně film zanechal. jenže přesně o to tu šlo. mnozí se v reakcích vůči filmu ohrazují s tím, že prý jde jen o prachobyčejný slasher, čili formát, jaký není hoden kultovních předchůdců, a další se snaží kritiku mířenou z tohoto směru odrážet. mám-li si v tom souboji zvolit stranu, kloním se k názoru, že Covenant opravdu má zřetelné rysy slasheru, ale jiné, než o kterých se (nejčastěji?) hovoří. tak předně, Scott se vrací k modelu, kde monstrum není v centru, ať už dění nebo optiky kamery, ale existuje kdesi na periferii a slouží spíše jako prostředek k navýšení atmosféry znejistění, znepokojení a posléze děsu. to je imho dobře. stejně jako těch pár slasherů, na které jsem během sbírání diváckých zkušeností narazil, se i Covenant vyznačuje nepokrytou předvídatelností, postavy opouští rozum a pod vlivem traumatických okolností přestávají jednat racionálně, a tak jedna po druhé umírají v předepsaném pořadí pro zděšení jedněch a potěchu druhých. myšlenku podporuje také odbytá charakterizace postav, s čestnou výjimkou androida. pravda, úvahami nad genezí nového života, tímto dědictvím silně mytologizovaného a diváky povětšinou nepochopeného Prométhea, se slashery typicky nevyznačují. a odtud už se odvíjí jedinečnost Covenantu. celý film jako kdyby svým významem a vyzněním adoptoval Davidův pohled na lidský život. v dřívějších filmech série byly sympatie k postavám klíčové. měl-li si film náležitě užít, divák musel soucítit (a notně tomu napomáhala přirozená inklinace k divácké identifikaci); o to víc, když postavy čelily smrti, s každým dalším dílem zřetelnější a brutálnější. s každým dalším dílem se hodnota lidského života o něco víc snižovala, až se v Covenantu vytratila úplně. tohle už je snad dokonalý misantropický nihilismus. navíc velmi nevstřícný vůči divákům, jelikož se brání jakékoliv estetizaci, která by umožnila všechen ten slizký černý hnis zarámovat coby umělecké vyjádření 'krásně tematizující ošklivost' - kontrastuje autentické přírodní lokace se škaredými digitálními monstry (od dob nepřesvědčivého digitálního xenomorfa z Fincherova třetího dílu série se změnilo zjevně jen málo), klade vedle sebe nádherné a vznešené záběry na hvězdné lodě, nadýchaná mračna v planetární atmosféře a obrazy navržené podle klasických děl dějin umění (viz Böcklinův Ostrov smrti, případně Gigerův hommage této malbě, Pravda vystupující ze studny Jean-Léona Gérôma a další) s vykuchanými obludami z Davidova kabinetu kuriozit, perverzními polibky dvou androidů a ohořelými mrtvolami (Scottova hrůza ze smrti uhořením bude nejspíš patologická, jestli si mohu dovolit soudit coby amatérský psychoanalytik), a hlavně, co mě iritovalo zdaleka nejvíc - neustále skáče mimo kýžený rytmus, tempo se náhodně střídá, bez jakéhokoliv klíče, tlumené vleklé pasáže nastupují namísto hektických akčních v naprosto nevhodnou dobu (podobně jako poznámky v závorkách v tomto komentáři) a adrenalinová akce přichází nejenže nečekaně, to by samo o sobě bylo v naprostém pořádku, ale hlavně bez přímé návaznosti na... cokoliv. i když ale znám Scottovu filmografii relativně dobře, nedovedu posoudit, zda to vše představuje vynalézavý záměr, nebo zda je výsledná podoba filmu dílem náhodné shody různých tvůrčích faktorů. Scotta mám totiž zaškatulkovaného coby velmi nadaného filmového režiséra (ve smyslu režisér-řemeslník, nikoliv nutně (i) režisér-autorský umělec), ovšem naprosto ignorantského při volbě látky ke zpracování. občas se mu do rukou dostane skvělý materiál a pak vznikají mistrovská díla jako původní Vetřelec nebo Blade Runner, většinou se však bůhvíproč nadchne pro mizerný, kýčovitý námět a jen díky své profesionální zdatnosti vznikají sice ideově velmi problematická až nevěrohodná, celkově vzato však ne vždy zcela promarněná díla. Covenant bohužel jednoznačně spadá do této druhé, rozsáhlejší podmnožiny Scottovy tvorby. a i když se nejsem schopen přemoci a uznat jej za zdařilý film, přiznám mu tolik, že část svého účelu přeci plní - podařilo se mu (přinejmenším ve mně) znovu vzbudit zájem o celé to vetřelčí [nebo, chcete-li, vetřelecko-predátorské (+možná i -bladerunnerovské)] fikční univerzum s celou jeho rapidně se vyvíjející (novou) mytologií. je kuriózní, jak Scott a jemu oddaní scenáristé pracující na této sérii prequelů naprosto nezvládají (pře)tlumočit odkazy a inspirace v existujících mytologických systémech do smysluplné pastiše, zato se jim však (relativně, protože výhrad by se našla spousta) daří budovat (v přeneseném slova smyslu) mytologii novou, fikční a fantastickou, a s ní právě i zájem o vetřelčí univerzum a jeho další směřování. (30.12.2017) (méně) (více)