Andrej Rublev

Tarkovského opus, jedinečné dílo a také jeden z filmů, které patří mezi základní filmy světové kinematografie. Jeho příběh o ruském malíři ikon Andreji Rublevovi je rámovaný krásnými, dlouhými záběry, zkrze které vzniká nezapomenutelná atmosféra. Černobílá kamera a spoustu až symbolických náznaků a transcendentních nadvýznamů. Mimo jiné doporučuji koupit DVD, které vyšlo i u nás, tenhle film stojí za to mít v poličce... (24.01.2008)

Andrej Rublev není jen tak obyčejný žviotopisný historický film. Mnohem více, než na život Andreje Rubleva se zaměřuje na vykreslení života V Rusku 14-tého století. Pomáhá chápat ruskou historii a popisuje události, které formovaly tvrdou náturu ruského národa. Byla to doba, kdy víra znamenala vše a zároveň nic, kdy lidský život neměl téměř žádnou hodnotu. Myslím, že Andrej Rublev by mohl klidně sloužit, jako sociologické sonda té doby a to i přesto, že se režisér nevzdal uměleckých postupů. Rublevův život je snímán jen jako podružný sled událostí a na prvním místě jsou dějiny. Nájezd Tatarů na ruské městečko je pojat krutě a to i bez nějakých velkých filmových efektů a filmové krve. Působivé. Jen je mi líto pobíhající hořící krávy a koně spadlého z věže, jež evidentně polámal nohy, než ho kdosi probodl kopím. (13.11.2005)

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

První významný Tarkovského film a můj hluboký divácký zážitek. Obrazy ze staré Rusi, syrové, kruté a zároveň produchovnělé a krásné. Můj vztah k ruské kultuře si prošel cestu od přesudků a naprostého odmítání všeho ruského vo vremja socializma, až po obdiv a niterný vztah k ruskému historickému, literárnímu i filmovému odkazu v čase dospělosti. (25.02.2013)