Ivanovo dětství

Obraz, ako odozva na združstevnené polia, optimistických úderníkov, heroických vojakov, triednych nepriateľov, na zrozumiteľnosť pre masy, divadelne strojené spôsoby komponovania mizanscény a ustálené symboly reálneho socializmu. Tento obraz - obraz prírody, obraz strateného raja, obraz bezčasia - je naplnený kontempláciou, až akousi chvejivou, hoci stále len tušenou prítomnosťou sakrálna. Pravoslávny hésychazmus by to nazval božím svetlom, my to nazvime pocitom spirituálnej transcendencie. Pritom všetko je tu napohľad také profánne – citová vyprahnutosť vojny či samotného Ivana, ktorý je už dávno mŕtvy... To len doznievajúce kŕče, záchvevy toho strateného raja hýbu jeho telom a vytvárajú zdanie života. Pripomína postavu starca, ktorý si zúfalo udržiava ilúziu domova v expresívne zdevastovanom svete. Skrátka, pri pohľade na Ivanov príbeh vystupujú do popredia skôr psychologické, či existenciálne úvahy o tragickom dopade vojny na psychiku človeka. Vďaka tomu môžeme Ivana vnímať dokonca aj ako symbol celého Sovietskeho zväzu, ktorý, tvárou v tvár neznesiteľnému utrpeniu, udržiavajú pri živote len spomienky na detstvo. Smrť je však taká samozrejmá, všadeprítomná a prirodzená, že rozorváva časopriestor a necháva navzájom prenikať svet živých i mŕtvych. Odraz hviezd na hladine studne, kotúľajúce sa jablká, pomalé plynutie rieky – v tom všetkom sa akoby zastavil čas. A v tom prichádza záver - dávno po Ivanovej smrti, na samom konci filmu, sledujeme, tak ako mnohokrát predtým, jeho najvnútornejšie, najtajnejšie spomienky – jeho radostný beh po pláži. Tentokrát však už nie sú spomienkou, nemôžu ňou byť, jej vlastník je mŕtvy i fyzicky. Pre mňa sú obrazom toho Božieho svetla, ktoré prichádza z iného sveta. Už totiž nie sú len túžobnou víziou nešťastného chlapca, ale Rajom zapečateným vo večnosti. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Baladický film, který vypráví o dětství 10.letého kluka, kterému válka vzala hry a dětství a který vlivem kruté války se stal předčasně dospělým. Nestřílí se tam, v celém filmu jdou temnotou 4 Němci, zdravotní sestřička trochu zamíchá city mezi chlapy, kteří již dlouho neviděli ženskou a je nakonec odvelena pryč, aby to uklidnilo krev chlapů. Pak skok - Berlin a konec války, přebírání materiálů popravených, abychom se nakonec dověděli, že IVAN byl na gilotině sťat. Film trvá 90 minut, ale přesto není nudný, vypráví... (01.08.2011)

Stejně jako Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova nabízí i Ivanovo dětství nezvyklý pohled na válku, a to skrze optiku malého chlapce. Spíše než příběh, který je vlastně poměrně prostý (avšak působivý), je zde důležitá citovost a emocionální dopad na diváka, což naplno vyznívá v poetických snových sekvencích.V kontrastu s ostatními režisérovými filmy na mě Ivanovo dětství působilo strožejším dojmem a vyjma zmiňovaných snových sekvencí, ve kterých je užito prosté symboliky, se mi u něho nepodařilo identifikoval onen – pro Tarkovského toliko typický – spirituální přesah. (09.01.2011)

Nádherně nasnímaný film o malém chlapci, jehož nevlastním rodičem se stala válka. Vzala mu matku, a stala se její náhradou. Na první pohled upoutá film hlavně krásami ruské přírody... ty březové lesíky! Pod krásným obalem se však odehrává krutý a smutný boj o přečasném konci dětství, bezmyšlenkovitém, zbytečném vrhání se do nebezpečenství ve chvíli, kdy už člověk nemá co ztratit. Válka Ivana vytvořila, válka si ho snad i vezme (tak chápu mrtvý strom na konci filmu, ke kterému Ivan doběhne) Na Tarkovského překvapivě civilní film, nikde se nezastaví na dlouho (nemá na to typické tři hodiny:) , a vypráví srozumitelně... a tak to má být. (14.01.2005)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)