Nostalgie

U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) (31.08.2016)

Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… (03.11.2009)

Především je nutné říci, že naprosto chápu každého, kdo tomu filmu dá jednu hvězdičku a je nadosmrti přesvědčen, že tohle byl nejdivnější film jeho života... V záplavě dnešních popcornových slátanin musí Nostalgie působit jako podivný neskutečně pomalý halucinogenní trip. Jen tipuji, že diváci odchovaní kinematografií padesátých a šedesátých let, Antonionim, Bergmanem, Kurosawou, Fellinim, Buñuelem atp atd, ten film asi přijímali o poznání snáz. Tvrzení, že je to pomalé a že by se to dalo sestříhat na polovinu a pak fy to možná byl fajn film můžeme číst u mnohých z nich. Nostalgie ovšem navíc není film odehrávající se v normálním prostředí a líčící normální filmový příběh, neboť zprostředkovává především vnitřní svět. Prožitky, obrazy, sny, básně, vzpomínky, pocity, šílenství... Jde mnohem dál než Bergmanovo Mlčení či Antonioniho Zvětšenina a používá při tom nesmírně silné obrazy, zvuky a situace. Jindy slunná Itálie má v Tarkovského podání neuvěřitelnou sychravost. Typicky italské jsou ovšem lokace, určitá nenucenost a takřka nonšalantní nezájem a zanedbanost. Silná je ostatně i ve filmu zaznívající italština, pouze v několika málo scénách promíchaná ruštinou... Co je však v Nostalgii suverénně nejsilnější, to je osamělost. Naprostá a dokonalá. Jistě by se dala krájet. Nostalgie je krásný, silný a ve své bezútěšnosti vlastně hrozný film. Musím se na něj brzy podívat znovu... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Pan Filuta, Faye, Traffic, troufalka, mchnk (28.07.2019)

Na malú chvíľu som si chcel odpočinúť od Bonda, a tak skúšam Nostalgiu od „sovietskeho filozofa” Tarkovskijho, kde nemôžem tvrdiť, že by som prežil relaxačný, filmový pobyt, ba naopak, chce to predovšetkým - pevnú vôlu a EXTRA vnímavého, ochotného diváka, a vtedy sa vám film naozaj veľmi odvďačí. Nie je to vec pre každého (už vonkoncom nie pre odchovancov sociálnych sietí), je to strašne pomalé a hĺbavé, s hypnotickou d.p. Giuseppeho Lanciho, ale najmä s bravúrnými čierno-bielymi vskuvkami (flashbacky). Ťažký, náročný a komplikovaný film, a presne taký občas i rád vyhľadávam, aby som si trochu rozšíril obzory. PS : Tento režisérsky mág je akurát v mojej domácej knižnici, keď by som povedal, že nastal čas vrátenia sa k jeho kinematografii... (23.06.2019)

Moje druhé setkání s AT. Po Stalkerovi. Takže jsem už byl na mnohé připraven - voda, dlouhé záběry, světlo/stínohry etc. A přišlo mi to přece jen o něco slabší, což ovšem může být dáno i onou připraveností. Vlastně se o tom nedá moc psát, snad jen tolik ( pozor SPOILER! ), že přinutit diváka koukat na chlápka se zapálenou svíčkou ve vypuštěnym bazénu, jak ho několikrát přechází a Vy VNÍMÁTE, jak je to důležitý! Neskutečný. Stejně jako některé obrazy. A když k tomu připočítáte reálie ze života AT, přečtete rozhovor s ním... Jeho pohled na duchovní věci. Škoda, že je člověk dnešní doby - mě nevyjímaje - tak hluboce zaměstnanej tou materií :-(. Možná právě tohle myslel tou storkou o bažině... Ale to už jsou jen moje myšlenkový pochody a asociace........................................ ................................................. (17.04.2010)