Nostalgie

V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 (07.09.2017)

Nostalgii jsem podle tematu daval z cele Tarkovskiho filmografie nejvetsi sance. Bohuzel, zklamalo to na cele care. Nechapu jak mohl natocit dokonalost jako Stalker a hned potom takovouhle nezazivnou a nudnou patlaninu. Nektere zabery byly pekne, jakasi umelecka snaha tam take byla, ale Tarkovski tohle jednoduse neukociroval, za celou dobu me to nedokazalo chytnout a divim se, ze jsem se u toho neukousal k smrti. "Poetry is untranslatable, like the whole art. " 3/10 (28.03.2010)

„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. (18.09.2005)

Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) (17.12.2005)

U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) (31.08.2016)