Reklama

Reklama

Nostalgie

  • Sovětský svaz Nostalgija (více)

Šílenství, co to je? To jen my nechceme rozumět těm, kteří jsou nejblíž pravdě. Moc rituálu, mystika, magie, pírka a oheň ve filmu Andreje Tarkovského... Ruský badatel přijíždí do Itálie zkoumat život a dílo svého krajana – skladatele, který zde žil v 18.století. Doprovázen tlumočnicí putuje po neznámé krajině, pronásledován vizemi, vzpomínkami a otázkami. Duchovními průvodci na cestě jsou mu skladatelovy dopisy, básně zesnulého otce a vlastní vzpomínky na dětství a na dobu manželského štěstí. Katalyzátorem jeho cesty se ukáže být setkání se šíleným Domenicem, který mu vytyčí symbolický úkol... Snímek, na jehož scénáři spolupracoval slovutný italský scenárista Tonino Guerra, natočil Andrej Tarkovskij v roce 1983. Dotýká se tématu vztahu k vlastnímu domovu a vlastní minulosti, ideje šílenství i pocitů vykořeněnosti a osamělosti ve světě – jinými slovy, možnosti jeho výkladu jsou skutečně neomezené, protože každý divák se k výše zmíněným veličinám vztahuje jinak. Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. (Česká televize)

(více)

Recenze (125)

rawen 

všechny recenze uživatele

Co dodat? Ještě pomalejší a nejasnější Tarkovský - ano, opravdu to šlo. Zatímco v Zrcadle šlo zejména o vzpomínání na Tarkovského matku, Nostalgie je jí věnována a týká se směsice Tarkovského pocitů: vztahu k otci (jenž byl básníkem), vztahu k domovu (Rusku), k Itálii, k ženám, k životu... Důstojné "zpomalení" a "zamyšlení se" nad tím vším jako celkem = důstojné zakončení Tarkovského filmografie. Někoho tento film může úplně minout, o mě se otřel (kabátem), v dohledné době si budu muset udělat další dvě hodiny a zkusit to znovu. PS: může mi někdo poradit - pořád musím přemýšlet o tom, proč Tarkovský tak často využívá jako symbol vodu, Nostalgie stejně jako Stalker se v ní doslova "utápí". PPS: beru zpět to o tom zakončení, Tarkovský ukončil svou filmografii až v roce 86 filmem Oběť ... PS: 8.6.2006 i bez dalšího promítání zvyšuju hodnocení na 9/10 ()

misterz 

všechny recenze uživatele

V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 ()

Reklama

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. ()

Faye 

všechny recenze uživatele

„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. ()

Galerie (18)

Zajímavosti (7)

  • Své rozhodnutí nevrátit se do SSSR, kde mu není dovoleno svobodně tvořit, ohlásil Tarkovskij na tiskové konferenci v Paříži právě po promítání Nostalgie. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Námět Nostalgie vznikl ještě v době, kdy Tarkovskij netušil, že ho čeká stejný osud jako protagonistu jeho prvního snímku natočeného za hranicemi vlasti. Příběh emigranta, který umírá touhou po domově, kam se vůlí osudu nevrací, psal režisér společně s Toninem Guerrou, scenáristou, jenž se zasloužil o vznik nejslavnějších titulů Antonioniho i pozdních filmů Felliniho. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Záverečná scéna, v ktorej vidíme Gorčakovov (Oleg Jankovskij) dom spolu s rybníkom a kopcami situovaný do uličky opátstva San Galgano, bola dosiahnutá použitím techniky násilnej perspektívy (forced perspective) a miniatúrnych modelov ruskej krajiny. (Georgei)

Reklama

Reklama