Nostalgie

Uhrančivá prohlídka Tarkovského duševní galerie, ve které promlouvají smutné obrazy jeho snů, myšlenek a stesku po rodné vlasti. Moje oči s úžasem naslouchaly a já se nechala unášet tímto vnitřním vesmírem, kde jako vládnoucí element figurovala voda a nespočetné variace světla. Natolik ohromující, že jsem neměla vůbec potřebu všem jeho symbolům do puntíku rozumět. (22.11.2011)

Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. (13.11.2016)

S Tarkovského filmami týmto končím. Nerozumiem mu a nevidím najmenší dôvod, aby som sa snobsky skláňal pred jeho filmovým géniom. Je to podobný pocit, aký mám pri niektorých Felliniho filmoch. Sú to režiséri, ktorí sú príliš sebastrední na to, aby si uvedomili, že je tu aj nejaký divák, ktorému má byť ich výtvor určený. Nevidím to na odpad, pretože viacero obrazov, práca so svetlom a kamerou je pozoruhodných. Ale naladiť sa na problémy a duševný svet hrdinov sa mi nepodarilo. Dokonca som pri mnohých scénach mal pocit, ako keby si režisér povedal, že tento obraz bude vyzerať intelektuálne, umelecky, to tam nechám. Dojem samoúčelnosti a snahy o efekt mi prebíjal všetky ostatné dojmy. Takže Tarkovského prenechám divákom, ktorí mu rozumejú. (15.11.2016)

Prvým filmom, ktorý Tarkovky natočil v zahraničí je Nostalgia. Podľa môjho názoru sa jedná o najvyzretejší film od Tarkovskeho, perfekcionizujúci ako formu tak aj obsah. Názov filmu je príznačný téme, ktorú rozoberá a to Nostalgiu za domovinou, ktorú pociťoval pod tlakom blížiaceho sa rozhodnutia o emigrácii, ku ktorému sa priklonil po dokončení natáčania. Podobne ako pri Andrejovi Rublevovi si berie pomoc v podobe témy z histórie(Ruský básnik z minulosti riešiaci obmedzovanie tvorivosti emigráciou no pod tlakom silnej väzby k domovine i pod hrozbou smrti sa vracia naspäť) ale taktiež súbežne rozpráva príbeh spisovateľa, ktorý ide po stopách jeho minulosti a sám pociťuje veľkú clivosť za domovom. Takisto ako Tarkovky rieši dilemu budúceho odlúčenia od zdroja inšpirácie, rodnej zemi. Taktiež je tu dôležitá téma rodiny, s ktorou mu nebolo dovolené sa stýkať až do pozdného štádia jeho choroby. Ďalšou z myšlienok je problematika prchavosti vášne mileneckého vzťahu, ktorý s apatickou chladnosťou spisovateľ odmieta, i pod nátlakom emancipovanej sprievodkyne a tlmočníčky, ktorá ho zvádza. To všetko sú vysoko osobné témy a rozoberá ich do väčšej hĺbky ako v autobiografickom Zerkalo/Mirror. Taktiež musím spomenúť jednu z najprepracovanejších scén svetovej kinematografie a to 10 minútové nosenie sviečky naprieč vypusteným bahnitým kúpeľom uprostred hmlou zahaleného stredovekého mestečka plného nemých tvárí. To čo by v rukách iného režiséra bola číra nuda, ktorú by musel prerušovať akčným strihom v záujme klipovosti, sa v rukách Tarkovskeho a jeho kameramana stáva majstrovskou ukážkou plynutia času, a jeho vsugerovanie divákovi prostredníctvom súhry ticha, kĺzavej takmer statickej kamery a dokonalého herectva. (30.04.2008)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)