Oběť

Nejsem žádnej filmovej barbar, ani nevnímavej nebo necitlivej člověk, ale stejně se většině zde napsanejm komentářům vzepřu a pudu s hvězdkama dolů. Jednoznačně od režisérův nejlepší film, to jo. Hodně filozofična, ale i zajímavé momenty a hezky nasnímaný (ta kamera je naprosto geniální - ta sama o sobě je stoprocentní). Koukal jsem na to, jak když se zahledíte a čumíte do blba - takovým tím vnitřním druhým pohledem - asi proto, že to bylo tak zdlouhavý, takže nuda. Neotevřeli tam hubu, aby to nebyla nějaká kravina nebo intelektuálnost a filozofická úvaha a jinej nesmysl. Nedoporučuju dívat se na to vleže, hrozí spánek. Nedoporučuju dívat se na to vůbec. No možná někdy jo. Ale ne v depce, protože to zas hrozí podřezání žil. (19.03.2007)

Obeť je posledný film, ktorý nakrútil môj najobľúbenejší Ruský režisér Andrej Tarkovský, a posledný film, ktorý som od neho doteraz nevidel. Ide o nádherný, ale neskutočne náročný epitaf svojej tvorby, ktorý nakrútil v exile. Sovietsky Zväz ho nemal veľmi v láske. A predstavuje nám hlboké filozofické a poetické ponorenie sa do ľudskej mysle plnej strachu z nejasnej budúcnosti. Samotný obsah znie veľmi zaujímavo a lákavo ale verte mi, mal som čo robiť aby som to dokázal dopozerať dokonca. Svet je na pokraji novej svetovej vojny, krajiny sa zbroja a obyčajný ľudia čakajú vo svojich domoch na posledné správy. Takto čaká aj hlavná postava zo svojou rodinou a hŕstkou kamarátov. Celá snímka sa pohybuje v jednoduchých exteriéroch a interiéroch. Je to veľmi teatrálne a človek má pocit ako by sledoval pochmúrne a nostalgické divadlo. Kamera sa takmer nehýbe, hoci má cit na detail a veľa prestrihov sa tu takisto nedočkáme. Zato dlhé filozofické rozhovory a monológi ohľadom zmyslu života, podstate a dôvode sa nabažíte, viac akoby bolo zdravé. Vnútorné utrpenie v poetickom duchu a symbolické vyjadrenie vtedajšej situácie Východnej a západnej Európy, sa medzi riadkami číta jasne a zreteľne. Nechýba tu, ako v každom jeho filme, čistá naturálnosť a nekonečná láska k prírode a vlastnej domovine s ktorej bol vyhnaný. Najkrajšia na tom všetkom bola záverečná scénka v ktorej hlavná postava podpálila svoj dom, kým celá jeho rodina a priatelia boli na prechádzke. Muž sa zblázni a oni ho v jednej scénke naháňajú aj z lekármi, kým ich obydlie neustále sužujú plamene. Kým ho dostanú, pohádajú sa a uzmierujú sa, dom neustále horí až sa rozpadne v priamom prenose. To všetko na jeden shot, geniálne. Je to skvelí epitaf Tarkovského ktorému sa dá vyčítať iba jedna banálna vec... Až príliš veľká náročnosť. Ale on bol už raz taký. (31.08.2015)

Nadechnout se, téměř dvě a půl hodiny zadržet dech, vydechnout-a během této doby být svědkem (ale ještě lépe účastníkem) završení Tarkovského filmografie, které má tvar komplexního podobenství o nedostatečnosti intelektuálního poznání, složitém zápasu víry a nakonec očištění se od zbytných (pozemských) věcí a nalezení spirituality v návratu ke Kristu, který jako jediný otvírá cestu k Bohu Otci. Nekatolíkovi může teologicky poněkud „vadit“ přílišná soustředěnost Tarkovského na Matku (Marii), ale to už by bylo na jinou diskusi… (16.02.2008)

Příjemná změna v Tarkovského filmografii, i když i zde je velmi mnoho různých jeho "trademarků". Příběh je překvapivě dost...příběhovitý a nejedná se jen o film o pocitech, vizích a monolozích, což mě překvapilo, bohužel, toto vše platí jen pro první půlku, druhá je naprosto odlišná a hlavní postava Alexander se chová naprosto nevysvětlitelně..nerozumím tomu.. Nicméně koukalo se mi na to dobře, lehčeji, než na většinu ostatních jeho filmů. (04.06.2008)

Velmi těžko se mi bude kritizovat film od člověka, jehož tolik uznávám. Tím spíše, jedná-li se o jeho poslední snímeček, ve kterém nám jistě otevřel celé své srdce. Film mnou tak nějak pouze prošel. Byl jsem zahleděn na obrazovku plnou omamujícíh záběrů a do mozku se mi zarývaly zvuky odporné švédštiny. O filmu jsem příliš přemýšlet nemusel, protože je ve své podstatě děsně jedoduchý, ačkoli se to tak na první pohled nemusí nutně zdát. Žádný záběr ani žádné slovo v něm není zbytečné nebo navíc. Přesto mi myšlenky hlavních hrdinů do duše nepromlouvaly a ani jsem se s nimy příliš nestotožňoval. Především mi to klíčové obětování se, které je ústředním motivem filmu, přišlo příliš unáhlené a neoddiskutovatelně zbytečné. Obětovat vše co mám rád, kvůli něčemu co není úplně jisté mi nepříjde rozumné a už vůbec ne hrdinské. Ale to se mi to kecá. Hlavní hrdina byl silně spjatý se svým synem, který je ve filmu velmi symbolicky nazýván ,,človíček". Právě strach o ,,človíčka" shledávám hlavní příčinou toho, proč udělal Saša to co udělal. Atomová válka už zde byla několikrát na spadnutí a jsme stále tady. Než člověk stiskne to pomyslné červené tlačítko, tak jsem si jistý, že mu hlavou proběhne tolik myšlenek, že se tlačítko stane takřka nestisknutelným. Veškeré obětování se bych tedy přenechal náboženským fanatikům. Jsem příliš mladý a strach o své děti si neumím představit, neboť si neumím představit ani své děti, tudíž jsem se vůbec nedokázal do některé z postav vcítit a film mě ani zdaleka nepohltil tolik, kolik bych si přál. Každá postava na obrazovce je více, či méně takovým bláznem. Kdopak by se dobrovolně rozhodl pro život na tak zvláštním a nepříjemném místě. Vizuálně i zvukově naprosto perfektně zobrazeném. Nevím, zda jsem pro podobný snímek pouze příliš mladý nebo i příliš bezcitný, ale snímek ve mně zanechal emoce srovnatelné s leckterým hollywoodským trhákem - tedy vůbec žádné, což jsem absolutně nečekal a velmi mě to zklamalo. Uděluji 2* a jen z úcty k tvůrci nejdu ještě o nějaké to poschodí níž. (18.11.2013)