Solaris

Z těch pár, mnou zhlédnutých filmů, Tarkovského je Solaris jediný, u kterého jsem dokázal alespoň zčásti proniknout do atmosféry. Také tradičně filozoficky a nábožensky laděné dialogy zde dopadají na úrodnější půdu, neboť Solaris je už sám o sobě dost mystický, tajemný a snový. Jakoby se vznášel mezi nebem a zemí a díky psychedelické hudbě v něm dokáže být i pouhá jízda po dálnici až nečekaně abstraktním zážitkem. Je vidět, že pro Tarkovského je mnohem důležitější vyprávění děje, než děj samotný, logické pointy bychom zde čekali marně (samozřejmě, ne že bychom je vyžadovali). Problém je ale v tom, že Tarkovského vyprávění mi navozuje silné stavy letargie, je nudné a zdlouhavé, tudíž velkou část jeho filmu vnímám jen jako hromadu šíleně natahovaného balastu kolem pár zajimavých sekvencí... 5/10 (24.01.2009)

Solaris, Soljaris, Солярис, Solyaris. Kampak s tebou? Rozhodně jsi mě svojí myšlenkou ani zpracováním neoslovil ani zdaleka tak, jako třeba tvůj mladší bráška Stalker. Zatímco Stalker filosofuje o smyslu života, tak zde se řeší takové fádní a neatraktivní záležitosti, jako jsou mezilidské vztahy. Na druhou stranu musím ocenit, že tvůj tátá - Andrei Tarkovsky si je inteligencí svého díla natolik jistý, že necítí potřebu ho podávat zbytečně složitě. Musím rovněž podtknout, že ty i Stalker mi subjektivně připadáte výrazně kratší než udává stopáž. Nejspíš Andrei Tarkovsky skutečně umí. Po dvou dílech Andreie Tarkovskyho si troufám tvrdit, že už jsem prokoukl jeho typický rukopis, protože těch prvků společných se Stalkerem je zde skutečně mnoho. Především bych zmínil nepřehlédnutelnou tajuplnost jeho děl, kterou, vzhledem k tomu, že je nepřehlédnutelná, nikdo nepřehlédne. Bohužel, jak už jsem zmiňoval o pár řádků výše, tak myšlenky a úvahy mě tolik jako ve Stalkerovi neoslovily. Takže to budou pouze 2*. Andreii promiň. Určitě tě někdy ještě ochutnám. (10.08.2012)

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Čím vícekrát to vidím, tím více to miluju. Možná, že je stopáž přepálená, možná, že některé scény nedávají smysl (a přesto působí magicky, viz. scéna jízdy po dálnici), ale všechno ostatní – zejména ATMOSFÉRA (!!!), obrazové kompozice ruku v ruce s podmanivou hudbou, zajímavé filozofické úvahy atd. – to vše činí z Tarkovského filmu jeden z mých nejmagičtějších filmových zážitků za poslední roky. Takovéhle nekompromisní umělecké výpovědi se v dnešním filmovém světě už moc netočí. (22.01.2009)