Solaris

Odpověď na 2001? V tom případě dávám jednoznačně přednost Tarkovského vizi před tou Kubrickovou (tímto se omlouvám mým oblíbencům Straussovi mladšímu a Halovi 9000). Nestává se mi zrovna často, abych se setkal s filmem, který zároveň funguje jako sci-fi, filosofická debata o životě, kvalitní vizuální podívaná a studie vztahu muže a ženy v jiném světě (tím vším totiž snímek je a velmi dobře drží pohromadě). Herecké výkony skoro strhující, myšlenková potrava více než výživná, dlouhou dobu je přítomné také napětí a po celou dobu těžko popsatelná Atmosféra (své udělala také vhodně zvolená Bachova hudba). K plnému počtu mi schází trochu toho prostříhání, odstranění nic neříkajících scén (v Rublevovi to byly nástěnné ikony, tady zas třeba obrazy v knihovně; ale zatímco ve starším Tarkovského díle jsem tušil, že mají nějaký pro mě skrytý smysl, tady mi to přišlo jako samoúčelné umělecké nic, které ještě k tomu narušilo jinak perfektní „beztížnou“ scénu) a objasnění alespoň některých otázek (ani ne tak důležitých, jako spíš nedořešených detailů, které snižují můj divácký zážitek z filmu). Prozatím to proto budou silné 4*, ale k filmu bych se rád v budoucnu vrátil, ať už kvůli tomu nestandardnímu vztahu či filozofickým myšlenkám. (23.03.2014)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Emoce vyvolané přítomností milované osoby jako prostředek porozumění. Film s úchvatnou schopností svou atmosférou pohltit diváka. Perfektní dialogy vyjadřující postoj jednotlivých lidí k Solaris a smyslu úkazů. Co je pro jednoho objektem zkoumání bez citového významu, je pro jiného otázkou citového vztahu. K tomu velmi dobrá pointa a krásná Natalia Bondarčuk. Zatímco kniha nejvíce zkoumá schopnost člověka porozumět zcela cizímu světu a nová Soderberghova verze se zaměřuje převážně na Kelvinovy city k jeho ženě, Tarkovskij především pátrá po obecnějších hranicích lidského poznání, rozumového i citového. Hodně se jeho pohled blíží některým knihám bratří Strugackých. A podle mě má každé z těch pojetí něco do sebe. Nádherná je scéna ve stavu beztíže. (26.05.2007)

Solaris mě vůbec nechytlo. Zřejmě je chyba ve mně, ale proč jen to bylo tak dlouhé... základní myšlenka byla hezká, technické zpracování velmi dobré, ale proč to mělo 159 minut, to nepochopím. Občas jsem se vážně nudil.. Vsadil bych se, že kdyby měl film tak 100 minut, že by bylo vážně o moc lepší, některé scény tam prostě být nemusely, jiné by šlo výrazně zredukovat ve prospěch celkového vyznění. Mám dojem, že to bylo tak dlouhé a nudné, že to úplně pohřbilo svou myšlenku. Pořád mluvili o lásce, ale já myslel jen na to, kdy už to skončí.. Některé scény si určitě zapamatuju, ale žádná mi nepřišla geniální nebo aspoň úchvatná. Megaúchvatná vizuální stránka Vesmírné Odysey se se Solaris nemůže srovnávat a ani mi nepřišlo, že by to mělo bůhvíjak filosofický podtext, natožpak v každé větě:) Možná až to uvidím znovu, tak svůj postoj přehodnotím, ale zatím tak 40%. Vážně zklamání. (15.05.2008)