Solaris

Ruská odpoveď alebo skrátka protiváha na ultra modernú legendárnu perfekcionistickú 2001:Vesmírnu Odyseu DUA režiséra Stanleyho Kubricka a spisovateľa Arthura Charlesa Clarka,týchto intelektuálov striedajú iní,podobní intelektuáli,ktorí svoju víziu preniesli na planétu Solaris,na ktorej je mimozemská inteligencia,kde je akurát psychológ Kris Kelvin(perfektný Donatas Banionis ),ktorý sa tu stretáva so svojou tragicky zomretou ženou... Aby som nezabudol spomenúť týchto dvoch pánov,ktorí sa týmto vyššie uvedeným pánom vyrovnávajú svojou originalitou,sú to režisér Andrej Tarkovskij,kde zisťujem,že sledovať jeho snímky je tvrdý oriešok+spisovateľ Stanislaw Lem. PS:REMAKE som nevidel,netúžim po tom,lebo Stevena Soderbergha extra nemusím,nejak sa mi zdá,že originál považujem za jeden z najdôležitejších science-fiction vôbec,kde sa venovať tomuto druhému pokusu sa mi zdá nelogické. (15.10.2014)

Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ (22.11.2014)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Cítila jsem se jako při sledování některých Kubrickových filmů. Osobitá filmařina s nádherným vizuálem, ale téma, které mi jako "nesficistce" neleželo tak blízko jako lidský pohled do duše Ingmara Bergmana. V realismu se cítím bezpečně, raději stojím nohama na zemi, byť v hnoji, než lítat ve stavu beztíže po cizích galaxiích. Přesto i k mé realistické duši nějaké to vesmírné poselství dorazilo. :o) (26.08.2016)

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)