Solaris

film, ktorý si budem pre istotu musieť pozrieť ešte raz, lebo nielen tá dĺžka, ruské dialógy ale predovšetkým tarkovského nepolapiteľný génius mohli mať za následok, že som nie všetko rozumovo uchopil, každopádne však tento veľkolepý film určite podnietil moju myseľ k plodnej a činorodej aktivite a dlho predlho sa budem zrejme posolstvom či posolstvami adaptácie románu S. Lema zaoberať. intelektuálny film od najväčšej tvorivej osobnosti ruského filmu. úchvatné obrazy, nepopísateľná atmosféra. (08.05.2006)

S Tarkovského tvorbou jsem vždycky měl trochu problém, až příliš zřetelně je vidět, že vlastní umělecké vyjádření je pro něj vším a divák ho ani v nejmenším nezajímá. Mohl si to dovolit, protože tvořil v zemi, kde komerční stránka věci nehrála roli. O Solaris se dá napsat totéž, co o Stalkerovi, jen s tím rozdílem, že Solaris natáčel Tarkovskij s podporou sovětských oficiálních kruhů. Po velkolepém úspěchu Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 chtělo sovětské vedení natočit podobný film, kterým by Američany trumfli nebo přinejmenším dokázali, že na to taky mají. Volba padla na Tarkovského, který měl pověst mimořádně talentovaného tvůrce. Jako literární předlohu si vybral stejnojmennou novelu Stanislava Lema. Ten byl mimochodem Tarkovského verzí mimořádně znechucen a prohlásil, že měl sto chutí odejet do Moskvy a seřezat ho holí za to, jak zprznil jeho dílo. Otevřeně řečeno, problém není v tom, že by Tarkovskij natočil špatný film, ale myšlenková východiska Lema a Tarkovského jsou zcela rozdílná. Dá se říct, že Tarkovského verze je to poslední, co chtěl Lem svým čtenářům sdělit. V Tarkovského filmu se projevují jeho silné stránky, to znamená smysl pro obrazovou kompozici a filozofické ladění. Stejně jako u Stalkera vůbec nejde o žánrový film, což ale v tomhle případě vadí víc. Je to velmi pomalý snímek, který není pro každého. V mém relativně nízkém hodnocení se odráží znalost literární předlohy, která je mi zkrátka bližší. Celkový dojem: 55 %. (02.02.2008)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)

Plynú pomaly. Všetky Tarkovského plynú pomaly. Záber pomaly padajúceho žltého lístka, ktorý po dopadnutí rýchlo berie tečúca bystrinka a vlniace sa riasy pod vodou lemujú úvod a dom na ostrove v toku mora Solarisu zase záver. Množstvo symbolov, rozlične kolorovaných záberov, rozdelenie filmu na dve polovice – prvá sa odohráva na idylickom vidieku a čiastočne v šialene futuristickom meste, druhá na vesmírnej lodi, ktorú prestúpil duch zániku s voľne sa povaľujúcimi kusmi zariadenia, neopravovanými hadicami, apatickými členmi posádky – a to len preto, že sa im zhmotnili ich predstavy – jeden sa dokonca zabil. Ozaj sú naše predstavy o druhých ľuďoch tak desivé ? Možno nie. Možno len prší na poznanie. Pokora a pokánie – možno to chýba. Tarkovskij nastoľuje veľa otázok, a nedáva veľa odpovedí. Možné interpretácie necháva na prijímateľa. (21.09.2004)

Čím vícekrát to vidím, tím více to miluju. Možná, že je stopáž přepálená, možná, že některé scény nedávají smysl (a přesto působí magicky, viz. scéna jízdy po dálnici), ale všechno ostatní – zejména ATMOSFÉRA (!!!), obrazové kompozice ruku v ruce s podmanivou hudbou, zajímavé filozofické úvahy atd. – to vše činí z Tarkovského filmu jeden z mých nejmagičtějších filmových zážitků za poslední roky. Takovéhle nekompromisní umělecké výpovědi se v dnešním filmovém světě už moc netočí. (22.01.2009)