Solaris

Nejhorší na Solaris je prokousat se první třičtvrtěhodinou (tedy čtvrtinou filmu) odehrávající se na Zemi, bolestně prázdnou a samoúčelně protahovanou nudou, která jen uvádí opravdový děj filmu na stanici Solaris. Tam vyprávění ovšem není nijak rychlejší, ale zato už nepostrádá dokonale hutnou atmosféru, a hlavně silný děj a ještě silnější myšlenkový základ. Podobně jako u Stalkera od bratrů Strugackých i zde bere Tarkovský geniální sc-fi příběh s jeho promyšlenm prostředím, a přetváří ho v něco... jiného. Bytostně svého, hlubokou úvahu o podstatě lidství, smyslech života a víře, konfliktu iracionální víry a citů s dokonalostí a přitom v lidských rukách i nedostatečností exaktní vědy. 8/10 (21.05.2014)

Technicky brilantní a myšlenkově neskutečně na výši. Občas dokonce až nedosažitelné. Tarkovskij je ve své abstrakci na diváka velmi náročný a ve své sféře filozofie mu neulehčuje ani sekundu svých rozvláčných vizí. Všechna nepřístupnost je ale smazána krásně prostým ústředním tématem konfliktu nejzoufalejšího citu a chladně nicneříkajícího vědeckého výzkumu. A hlavně vám ručím za to, že když se necháte pohltit, nedostanete většinu výjevů díky jejich mnohoznačnosti z hlavy. (10.08.2007)

Solaris je filozofické sci-fi. Nastoľuje niekoľko otázok, týkajúcich sa ľudstva, jeho túžby po poznaní a jeho spoznávania samého seba. To si treba uvedomiť, aby človek nebol sklamaný z jeho rozvláčneho tempa a nečakal na to, kedy sa to konečne rozbehne. Taký divák bude čakať márne. Nastolené otázky sú podané jasne, dosť sa o nich v dialógoch rozpráva a tak si myslím, že si z filmu niečo odnesie každý vnímavý divák. Vydávame sa do diaľav vesmíru a pritom hľadáme iba samých seba. Tá niekoľko minútová cesta autom je metaforou tejto cesty "nikam". Vo filme vás toho čaká omnoho viac. Videné tretíkrát: nesporne ku pôžitku filmu okrem toho hutného filozofovania prispieva aj sovietska prestava medziplanetárnych letov. Posádka ani nevie, že k nim niekto prichádza, čudujú sa, ako keby ich kamoš nečakane prišiel večer do krčmy. (17.07.2012)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Čím vícekrát to vidím, tím více to miluju. Možná, že je stopáž přepálená, možná, že některé scény nedávají smysl (a přesto působí magicky, viz. scéna jízdy po dálnici), ale všechno ostatní – zejména ATMOSFÉRA (!!!), obrazové kompozice ruku v ruce s podmanivou hudbou, zajímavé filozofické úvahy atd. – to vše činí z Tarkovského filmu jeden z mých nejmagičtějších filmových zážitků za poslední roky. Takovéhle nekompromisní umělecké výpovědi se v dnešním filmovém světě už moc netočí. (22.01.2009)