Stalker

Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. (25.01.2008)

Jistě. Na ceste za štěstím prožijete útrapy, pochybnosti, strach, akci (občas vám i kulky sviští kolem uší), zkušenosti formují vaše životní postoje a názory a občas byste rádi něco zničili. A na "konci" se prostě objeví něco překvapivého, co vám přitom všem uniklo. I tajemno je důležité, když zjistíte, že to, co jste za důležité považovali, zase tak úplně důležité není. Čímž se logicky dostáváme k tomu, že na té cestě vás občas přepadne i nuda. (10.01.2007)

Těžko uchopitelný film. Permanentně filozofující, pomalý, mlhavý, kompozičně vytříbený, těžící maximum ze své stacionárnosti. Pro příznivce úvahových, mysteriózních a pomalých toků asi není lepší volba. Základní premisa je existence Zóny jakožto střeženého místa, kde nikdo nežije, kam nikdo nesmí... kde květiny nevoní. Zóna je mrtvá, přesto má svoje jasně daná pravidla, která musí každý návštěvník dodržovat. A proč Zónu navštěvovat? Inu, někde v jejím děsivě tichém a tajemném srdci se má ukrývat komnata, plnící ta nejniternější přání. Což je důvod, proč Zóna některé lidi přitahuje a jiné k smrti děsí. Co může způsobit takové místo? Protože vydat se na procházku do Zóny není jen tak, existují Stalkeři. Stalker je v principu průvodce, zabývající se "pašováním" lidí dovnitř, odváděním jejich osob do jámy lvové a dohlížením, zda jsou dodržována pravidla. V současném případě budou osobami spisovatel a profesor. Zbytek příběhu je daný. Následuje obrazově přenádherná roadmovie, od samého počátku naznačující nejasnost svého cíle. Tarkovskij si potrpí na dlouhé, téměř nehybné záběry postav i míst, které v celkovém souhrnu dokážou vyždímat více pocitů a divákových úvah, než zbytečné vysvětlivky všeho druhu. Mlčenlivá cesta tří mužů na drezíně, kdy se rachot železnice stává jakýmsi soundtrackem, je tomu dobrým příkladem. Film se dá v podstatě rozdělit do tří částí - první třetina ve své černobílosti přináší - kromě spousty mimořádně fotogenických chvil - Stalkerovo loučení s rodinou, odhalujíc jeho pohnutou minulost. Prostřední část se věnuje cestě, vznáší mnohé otázky a ráda diskutuje o lidské náplni žití. Zpochybňuje se všechno, i samotné zákony Zóny; hledá se pravý význam její existence, smysl stalkerových povinností. Závěr je vypjatý, cesta i poznání tří mužů je u konce a zdá se, že na existenci tajemné komnaty vlastně vůbec nezáleží... alespoň dokud člověk neodhalí svou vlastní životní pravdu. Včetně samotného Stalkera. Asi vůbec největším plusem Stalkera je jeho obrazová (dobře, i zvuková) stránka. Možná jsou krásnější, pestřejší, líbivější nebo působivější snímky, ale neznám moc filmů, kde by se obraz tak dokonale doplňoval s obsahem, pyšníc se perfektní kompoziční stránkou. Dívat se na něj by byl zážitek, i kdyby za jeho několikaminutovými záběry nebyl žádný příběh. Vlastně netuším, co bych mohl Stalkerovi vytknout. (08.06.2008)

Trpělivost. Patience. Geduld. Indulgenza. Paciencia. терпеливость... Prostě k tomuhle filmu potřebujete trpělivost, a pokud ji nemáte, vůbec se nedívejte. O čem vlastně Stalker je ví snad jen Tarkovskij, ale toho se ptát nebudu, mi to takhle docela vyhovuje. Film o všem a o ničem. Film je tak hluboký, až je plítký. - Rozplývat se rozhodně nebudu jako většina, opravdu zvláštní podívaná, ale čekal jsem větší mysterioznost a větší maso! (06.09.2008)

Geniální dílo, které na svého diváka klade nemalé nároky. Stalker v podstatě překračuje hranice filmového média, spíš než o film se jedná o filosofickou skladbu, kterou můžete uchopit jakkoli, přičemž nikdo nemůže říct, že zrovna to jeho uchopení je správné. Anebo špatné, podle toho, jak se na to budete dívat. (21.09.2009)