Stalker

Velice nezvyklý film, který rozhodně není pro každého. Taková čistě klubová záležitost. (Pozor, spoiler!!!) Děj se odehrává v jakémsi imaginárním zoufalém světě, na jehož určité místo měl před dvaceti lety dopadnout meteorit. V oblasti dopadu začala příroda žít vlastním životem a tato oblast je ohraničena, hlídána a nazývána jako "Zóna". Podle legendy existuje v Zóně místo, které dokáže učinit člověka šťastným. Mnoho lidí se na ně už pokusilo dostat, ale všichni v Zóně nalezli smrt. Všichni kromě těch, jež provázeli Stalkeři, jakýsi podivný druh lidí, jejichž minulost i celý život je nějakým podivným způsobem spjat se Zónou. Ve společnosti Stalkera se do Zóny vydává i dvojice Spisovatel a Profesor. Muži pronikají skrz hlídanou hranici a vstupují do živoucí přírody, která jen zťěžka dýchá pod tunamy železa, které ji pokrývají. Opatrně procházejí přírodou, ve které neustále číhá nebezpečí smrti, které není vidět a ani my ho během filmu neuvidíme. Když konečně dorazí až ke kouzelné komnatě, ani jeden z mužů se do ní nepokusí vstoupit a profesor se ji dokonce pokusí zničit. Film je opravdu velmi filozoficky zaměřený a po zdlouhavém rozjezdu vás tak chytí, že se od něj nedokážete (i přes přehnanou stopáž) odtrhnout. Právě obrazová stránka je nejsilnější zbraní filmu a Tarkovskij všem dokazuje, že je Pan režisér. Neuvěřitelné kulisy zdevastovaného světa a všudepřítomný prvek železa i v překrásné přírodě ve vás zanechá opravdu hluboký dojem. Za čtyři, ale jen kvůli tomu, že je to možná opravdu až příliš dlouhé. (29.10.2005)

// Production Companies: Kinostudiya ''Mosfilm'' // Jediná svetlá chvíľka v tomto od veci nekonečnom a poeticky nudnom prízraku z Ruska znela takto: To ste stále opitý? Ja? čo tým myslíte? Napil som sa tak, ako to robí polovica národa. To druhá polovica národa je opitá, ja som sa len napil. (13.07.2012)

„Pre mňa je všetko väzenie.“ Keď som raz ležal v úzkej malej izbe na St. Dunstan Road v Leicestri, o ulicu ďalej od Ima a pankáčov Stonyho, Rudyho, Paliho, Paliho (áno, boli dvaja) a Gunsmokea, jeden človek mi hovoril o tom, že ak je niečo nekonečnejšie, ako ruská krajina, je to už len ruská duša. Asi odvtedy k ruskej kinematografii pristupujem s obavami. Ak si raz za 1OO rokov nejaký ruský film pozriem, hneď si na to sychravé anglické mesto spomeniem. Stalker, ktorý mimochodom prišiel do kín v roku Apokalypsy a Votrelca, je sci-fi klasika. Rusi vedia robiť (viď. Solaris, tiež od Tarkovského) výborné sci-fi, kde ide o reálne postavy stojace zoči-voči šialenej situácii, vymykajúcej sa pravidlám logiky, prírodných zákonov a fyziky. Stalker je mladý muž, ktorý za poplatok pašuje ľudí do neobývanej Zóny. V nej sa vytvorila pred niekoľkými rokmi uprostred krajiny a nikto nevie prečo. Jedni hovoria, že to spôsobil meteorit, druhí mimozemská civilizácia. Ľudstvo každopádne Zónu radšej oplotilo a prísne stráži, pretože tam miznú ľudia (teda ak sa tam nejaký blázon rozhodne vybrať stoj čo stoj) a pozemské charakteristiky času a priestoru v nej dostávajú na frak. Pričom sa hovorí, že ak máte dobrého sprievodcu, dovedie vás v Zóne na miesto, kde sa plnia vaše najtajnejšie sny. Famózna fantazijná atmosféra, jedinečná výprava/kamera a originálny scenár. (11.12.2008)

Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat (například) jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být (a je) pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není. Opus, který nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným; ba naopak: zapustí v něm své hluboké kořeny. (05.09.2003)

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)