Zrcadlo

"Byla to pro mne velice neobvyklá zkušenost. Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost nebo mu cokoli vysvětlovala. Byly to skutečné vzpomínky spojené s naší rodinou, s mým životem. A bez ohledu na to - a možná vlastně kvůli tomu - že to byla vlastně velice soukromá historie, obdržel jsem po tom filmu velice mnoho dopisů, ve kterých se mě diváci rétoricky ptali: Jak se vám podařilo dovědět se o mém životě? A to je velice důležité. Co to znamená? Uvádím to jako velmi důležitý fakt ve smyslu morálním, duchovním, protože jestliže člověk vyjadřuje v uměleckém díle svoje skutečné pocity, nemohou být nesrozumitelné pro ostatní." Andrej Tarkovskij (14.06.2011)

Od začátku jsem věděl, že je to o mně a pro mě, a ten pocit byl stále intenzivnější. Snímek, který je tu od toho, aby vnímavému člověku připravil prostor, který se okamžitě zaplní jeho vlastními vzpomínkami, představami a duševním životem. Přesně tak, jak je vyléčen koktavý chlapec na začátku filmu, pomocí skutečně zázračného uměleckého (tady ale toto označení nestačí, je to skoro Boží milost) výtvoru je i člověk zbaven pout, která mu brání ponořit se do své duše a otevřeně si vychutnat to nepopsatelné bohatství, které se v ní bezesporu skrývá. Fenomenální počin, který je lidstvu užitečný minimálně stejně jako penicilin! (15.02.2007)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)

Autobiografické dielo, kde poznáte veľa vecí z jeho života, poznáte tam mnoho historických udalostí, je tam veľa poézie, symboliky, obrazov, len mu chýba silnejší cit. Opäť môžem konštatovať, že je to výnimočné dielo, ktoré vám môže veľa ponúknuť, je hlboké, nedivácke, no menej rozťahané napríklad na rozdiel od Andreja Rubľova, Stalkera, či Nostalgie, ktoré som doteraz videl, ale aj keď ma to opäť upútalo, tak som si to znova naplno neužil. Je to inteligentné dielo, ťažko pochopiteľné s mnohými výkladmi, ako takmer všetky jeho diela, no nezískalo si ma to. Nemyslím, že bolo hocikedy gýčovité, ale zas ani také geniálne. (03.06.2013)