Zrcadlo

,,Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost, cokoliv mu vysvětlovala." A to je ten problém, který se Zrcadlem mám. Zážitek z nádherných obrazů podkreslených silnou hudbou mi kazí to, že nebyly natočeny pro mě. Jako prohlížet si fotoalbum neznámého člověka, říkat - ,,Ó, tato fotografie má moc pěknou kompozici," ale v duchu si přitom myslet - ,,Dobře, hezké, ale proč mi to vlastně ukazuješ?" (25.09.2011)

(nejprve jsem uvažoval o ****...) Z kina jsem vyšel, dalo by se říct až sklamaný(ale určitě ne z výtvarné stránky filmu), byl to první film od Tarkovského, co jsem viděl a představoval jsem si ho trošku jinak, možná jsem čekal nějakou explozi emocí, nějakou geniální pointu... No a před kinem mě napadlo, že ten film pochopím "průběžně"... a to se taky stalo. Teď zjišťuju, že film je od začátku do konce jedna genální pointa. Ale nedokážu vyjádřit slovy jaká, nebo spíš o čem... Ale můžu říct, že jsem byl ještě tak tři hodiny potom někde ůplně jinde... a pořád jsem... -------- 30. 12. 2006 : Konečně jsem to viděl podruhé - sice jen v televizi, ale nádhera... NÁDHERA...! (04.05.2005)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Další dílo Tarkovského, další nepochopení a další naprosto jedinečný filmový zážitek (jsem tak ráda, že jsem tento film poprvé viděla v kině). Nebudu předstírat, pochopila jsem z tohoto filmu opravdu málo. Jenže na dojmu z filmu mi to vůbec neubralo. Překrásné obrazy plné symbolů a jinotajů doprovázené mým milovaným Johannem Sebastianem Bachem mě doslova zhypnotizovaly, ani na chvíli jsem se nenudila jen jsem se zatajeným dechem pozorovala všechnu tu krásu a stále nemohla uvěřit. Když se spojí tvorba takovýchto dvou velikánů (Bacha a Tarkovského) nemůže vzniknout (pro mě) nic jiného než skvost na který se nezapomíná. Určitě se budu muset podívat na film vícekrát. Snad mu potom budu ještě více otevřená a pochopím zas nějaký ten střípek z filozofie, kterou mi Tarkovskij nabízí. (02.03.2007)

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. (05.06.2014)