Zrcadlo

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)

Test bdelej bystrosti a nadviazanie horibilne zaťažkávajúceho kontaktu s intímnymi portrétmi z detských čias muža exponovaných predzvestí. Pokora, výčitky, spätné (dobré aj zlé) spomienky previazané s matkou, otcom, synom sú zaznamenávané pozvoľným, no za to (na postavy) vymeraným a (na scenérie) periférnym šamanstvom kamerového guru. Eduard Artěmjev sa na farbistej filtrovej hostine podujal nekresťansky výstižným nazvučením, ktoré hltá jednu sekvenciu za druhou. Dotyk eventuálnej nezrozumiteľnosti je nepotlačiteľný. Nehladí, (aj mňa) priam facká, ale "Zerkalo" má to pádne (nevyčerpateľné) významotvorné gro kvôli ktorému sa s rozbíjaním neráta. Andrej Tarkovskij zapriaha na oprate filozofie niečo medzi pamätnými dielami "Solaris" a "Stalker". S väčšou snahou kúsok pobrateľný, ale po prvý krát so mnou vibruje len závan zopár zamyslení, ktoré ma na rozdiel od iných aktivitu vyžadujúcich "zaklínadiel" nechali posedávať mierne zmoreného i nenaplneného. (27.04.2010)

,,Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost, cokoliv mu vysvětlovala." A to je ten problém, který se Zrcadlem mám. Zážitek z nádherných obrazů podkreslených silnou hudbou mi kazí to, že nebyly natočeny pro mě. Jako prohlížet si fotoalbum neznámého člověka, říkat - ,,Ó, tato fotografie má moc pěknou kompozici," ale v duchu si přitom myslet - ,,Dobře, hezké, ale proč mi to vlastně ukazuješ?" (25.09.2011)

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu. (23.12.2023)

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)