Zrcadlo

"Ucítil jsem, že přišla chvíle, kdy vytvořím nejvýznamnější dílo svého života. Garantem je mé přesvědčení - které mě samozřejmě může mást a může se ukázat jako běžné znamení konce v dialektickém smyslu tohoto výrazu. Také v tom hraje roli materiál, kterého chci použít, protože jakkoli je nekonečně hluboký, je zároveň prostý, obvyklý, všední. Řekl bych dokonce, že ten materiál je ideální: já ho cítím, já ho znám, já ho vidím. Jediný problém je v tom, jestli uspěju. Podaří se mi vdechnout duši dokonale sestavenému tělu?" Tarkovskeho vzpomínky odrazem v zrcadle. Lze se života zmocnit jinak? (05.04.2014)

Toto je brutálny kopanec do r*** a totálne zahrávanie sa s divákom!!!!! Ak sa budete snažiť presne pochopiť význam deja, význam každého symbolu a obrazu,radím vám-zabudnite na to, lebo budete otrávený. Zrkadlo je v podstate spomienkou človeka (Zrkadlo má silný autobiografický nádych) na detstvo a útržky zo života, ktoré sa nelineárne spájajú do jednej lyricko- surrealistickej mozaiky.Je zrejmá aj latentná kritika vtedajšieho režimu a neslobody slova. Absolutórium si zaslúžia snové pasáže a abstraktné výjavy, práca s kamerou, pričom najmä práca s čiernobielou kompozíciou je úchvatná. Nesmierne silný estetický zážitok podfarbuje orchestrálna , miestami až hymnická hudba, ktorá vyvoláva zimomriavky. Pri pozeraní Zrkadla som prešiel širokou paletou pocitov (myslím že tento film je najmä a predovšetkým o pocitoch), od radosti až po depresívno-melancholické stavy. Tarkovsky využíva farby, jas, zrnité a nekvalitné zábery, aby sa všetko vrátilo späť...Písať o tomto filme (vlastne o všetkých dielach A.T.) je zbytočné, treba vidieť a prežiť si to, každý si vytvorí vlastný názor. Tarkovský bol mimoriadny Umelec a ja len krútim hlavou nad jeho genialitou!!!!! (17.11.2006)

Sled za sebou jsoucích obrazů, ale nic víc? A je víc vůbec potřeba? Kdybych to rozpitval, snad by mi to úplný smysl dávalo, ale ten je mi zde, upřímně, celkem jedno. Smyslem můžou být také ty obrazy samy o sobě. Nevím. Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Ale i zde platí pravidlo, že méně je někdy více. Ale co zaručit můžu, je, že fascinovat se budu nechávat ještě mnohokrát. (29.03.2007)

Osobná filmová báseň postupujúca vo vláčnom tempe cez obrazy surrealistckého (ešte lepšie ich vystihne prívastok "snového") charakteru, realistického až dokumentárneho rázu, kde sa k slovu dostávajú vojnové ozveny. Je úžasné sledovať obrazy vojny prelínajúce sa s Brueghelovsky vyobrazenou zimnou krajinou, alebo osobu levitujúcu nad posteľou, snovo pôsobiace sekvencie v hladne čierno-bielych,alebo sépiových odtieňoch. Všetky časti pevne spája poetická, mystická atmosféra s významnou úlohou prednesu básní otca A. Tarkovskeho a impozantne zakomponované diela vážnej hudby. Tarkovkij sugestívny, vrcholne perfekcionistický a emocionálne hlboký, jedinečný ako vždy, skúmajúci duchovnú stránku človeka, svoje posolstvo prenáša na plátno v osobitom, signifikantne mnohovrstevnom básnickom rukopise tvoriacom úchvatné obrazy dlhých záberov, plné symbolov, niekedy príbuzné dielam Brughela alebo Vermeera v príznačne náladotvorných interiéroch a exteriéroch. (19.04.2013)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)