Zrcadlo

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)

Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10 (02.01.2007)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Od začátku jsem věděl, že je to o mně a pro mě, a ten pocit byl stále intenzivnější. Snímek, který je tu od toho, aby vnímavému člověku připravil prostor, který se okamžitě zaplní jeho vlastními vzpomínkami, představami a duševním životem. Přesně tak, jak je vyléčen koktavý chlapec na začátku filmu, pomocí skutečně zázračného uměleckého (tady ale toto označení nestačí, je to skoro Boží milost) výtvoru je i člověk zbaven pout, která mu brání ponořit se do své duše a otevřeně si vychutnat to nepopsatelné bohatství, které se v ní bezesporu skrývá. Fenomenální počin, který je lidstvu užitečný minimálně stejně jako penicilin! (15.02.2007)

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat. (17.09.2016)