Zrcadlo

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. (16.03.2015)

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu! (01.11.2016)

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

Zrkadlo je jeden z najťažších filmov, ktoré som videl. Lákadlom pre mňa bol Tarkovského film Ivanovo detstvo, ktoré som hodnotil najvyššou známkou. V Zrkadle je to opäť zásah do 2. svetovej vojny, ale už nie v takom meradle ako u Ivanovho detstva.V podstate ide o jeho autobiografiu, rodičia sa mu rozviedli a on ostal silne citovo fixovaný na oboch rodičov. Po rozvode žil s matkou a sestrou v Moskve, ale vojnové roky 1941 až 1943 prežil na vidieku v Jurjevci a práve motívy z tohto obdobia svojho života premietol do filmu Zrkadlo. Okrajovo sa zmieňoval o všetkých udalostiach, ktoré ho míňali v období dospievania. Celá vojna sa mu premieta v hlave cestou otca, ktorý sa periodický zjavuje. Začína sa to Španielskou revolúciou, cez blokádu Leningradu, útok na Moskvu až do celkového víťazstva ale vrátane aktivít Sovietskeho zväzu v Maovej Číne, ale všetko je napísané a vyjadrené veľmi neurčito, nejasne. Predovšetkým z dôvodu rozhádzaných Tarkovského obrazov a zrkadiel dávam tomuto filmu slabé 2 zrkadlá. (05.10.2016)