Zrcadlo

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Toto je brutálny kopanec do r*** a totálne zahrávanie sa s divákom!!!!! Ak sa budete snažiť presne pochopiť význam deja, význam každého symbolu a obrazu,radím vám-zabudnite na to, lebo budete otrávený. Zrkadlo je v podstate spomienkou človeka (Zrkadlo má silný autobiografický nádych) na detstvo a útržky zo života, ktoré sa nelineárne spájajú do jednej lyricko- surrealistickej mozaiky.Je zrejmá aj latentná kritika vtedajšieho režimu a neslobody slova. Absolutórium si zaslúžia snové pasáže a abstraktné výjavy, práca s kamerou, pričom najmä práca s čiernobielou kompozíciou je úchvatná. Nesmierne silný estetický zážitok podfarbuje orchestrálna , miestami až hymnická hudba, ktorá vyvoláva zimomriavky. Pri pozeraní Zrkadla som prešiel širokou paletou pocitov (myslím že tento film je najmä a predovšetkým o pocitoch), od radosti až po depresívno-melancholické stavy. Tarkovsky využíva farby, jas, zrnité a nekvalitné zábery, aby sa všetko vrátilo späť...Písať o tomto filme (vlastne o všetkých dielach A.T.) je zbytočné, treba vidieť a prežiť si to, každý si vytvorí vlastný názor. Tarkovský bol mimoriadny Umelec a ja len krútim hlavou nad jeho genialitou!!!!! (17.11.2006)

Test bdelej bystrosti a nadviazanie horibilne zaťažkávajúceho kontaktu s intímnymi portrétmi z detských čias muža exponovaných predzvestí. Pokora, výčitky, spätné (dobré aj zlé) spomienky previazané s matkou, otcom, synom sú zaznamenávané pozvoľným, no za to (na postavy) vymeraným a (na scenérie) periférnym šamanstvom kamerového guru. Eduard Artěmjev sa na farbistej filtrovej hostine podujal nekresťansky výstižným nazvučením, ktoré hltá jednu sekvenciu za druhou. Dotyk eventuálnej nezrozumiteľnosti je nepotlačiteľný. Nehladí, (aj mňa) priam facká, ale "Zerkalo" má to pádne (nevyčerpateľné) významotvorné gro kvôli ktorému sa s rozbíjaním neráta. Andrej Tarkovskij zapriaha na oprate filozofie niečo medzi pamätnými dielami "Solaris" a "Stalker". S väčšou snahou kúsok pobrateľný, ale po prvý krát so mnou vibruje len závan zopár zamyslení, ktoré ma na rozdiel od iných aktivitu vyžadujúcich "zaklínadiel" nechali posedávať mierne zmoreného i nenaplneného. (27.04.2010)

Je mi úplně jasný, že chyba bude spíš ve mně, ale Zrcadlo mě (stejně jako všechy další Tarkovského filmy) neuchvátilo ani neohromilo.. Fakt bych u toho chtěl zažívat ty pocity, co lidé, kteří tomu neváhají dát 100%, ale nejde mi to. Je to prostě princip vyprávění, který mě nedokázal zaujmout.. S Tarkovskym nejsme na jedný vlně:) (03.06.2008)

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně... (22.01.2007)