Zrcadlo

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)

Za mně doposud neslabší Tarkovskij. Touha o něčem podstatném a nadobecném vypovídat se v Zrcadle podrobuje režisérově touze po návratu po stopách vlastní paměti do dětství. Faktem je, že mechanismy nespolehlivé paměti dostaly zajímavý ekvivalent ve filmových prostředcích. Někomu to bude zřejmě stačit a užije si lehce surreálný trip do hlubin vzpomínek. Pro mě je to ale málo. (05.08.2017)

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Další dílo Tarkovského, další nepochopení a další naprosto jedinečný filmový zážitek (jsem tak ráda, že jsem tento film poprvé viděla v kině). Nebudu předstírat, pochopila jsem z tohoto filmu opravdu málo. Jenže na dojmu z filmu mi to vůbec neubralo. Překrásné obrazy plné symbolů a jinotajů doprovázené mým milovaným Johannem Sebastianem Bachem mě doslova zhypnotizovaly, ani na chvíli jsem se nenudila jen jsem se zatajeným dechem pozorovala všechnu tu krásu a stále nemohla uvěřit. Když se spojí tvorba takovýchto dvou velikánů (Bacha a Tarkovského) nemůže vzniknout (pro mě) nic jiného než skvost na který se nezapomíná. Určitě se budu muset podívat na film vícekrát. Snad mu potom budu ještě více otevřená a pochopím zas nějaký ten střípek z filozofie, kterou mi Tarkovskij nabízí. (02.03.2007)

Jestli je zde silný příběh či výrazné postavy, je mi přátelé...srdečně jedno. V tomto konkrétním př. se nechávám unášeti poetikou (osobně tento film považuji za vizuální báseň) ,kterou umocňujě na 300% ta neskutečná kamera, kdy i záběr na rozlité mléko na podlaze,působí jako umělecké dílo. Tohle je přesně prototyp filmu,kterýžto se zove...poetický. A samozřejmě, Arťemjev je bůh hudby k ruským (potažmo Tarkovskoruským:) filmům. A jelikož jsem od STALKERA zvyklý na dlouhou stopáž ( i když dnes již standardní),byť v porovnání s Andrejem Rublevem jde o krátkometrážní snímek,haha, klidně bych dal Zerkalo i přes 2h. Vlastně,když jsem to viděl po1.,tak mě zklamala ta krátká stopáž. Když se totiž nemůžete nabažiti těch úžasných výjevů,tak jste pak smutní,jako ta panda. To je jasné. (08.09.2019)