Zrcadlo

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu. (11.10.2010)

"Byla to pro mne velice neobvyklá zkušenost. Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost nebo mu cokoli vysvětlovala. Byly to skutečné vzpomínky spojené s naší rodinou, s mým životem. A bez ohledu na to - a možná vlastně kvůli tomu - že to byla vlastně velice soukromá historie, obdržel jsem po tom filmu velice mnoho dopisů, ve kterých se mě diváci rétoricky ptali: Jak se vám podařilo dovědět se o mém životě? A to je velice důležité. Co to znamená? Uvádím to jako velmi důležitý fakt ve smyslu morálním, duchovním, protože jestliže člověk vyjadřuje v uměleckém díle svoje skutečné pocity, nemohou být nesrozumitelné pro ostatní." Andrej Tarkovskij (14.06.2011)

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?) (02.01.2012)

Jak se dá hodnotit takovýhle film? Nevím. Vůbec nevím, co tím Tarkovskij zamýšlí. Zatímco třeba u Stalkera jsem věděl, co mi chce, a u Rubleva jsem alespoň mohl interpretovat, zde nemám, čeho bych se chytil. Vizuálně je to pěkné, má to typickou Tarkovského atmosféru, ale já prostě nevím - nevím, jestli je dobře nebo špatně, že to nechápu. Nevím ani, podle čeho bych měl hodnotit. Nevím vůbec nic. (Po úkladném zamyšlení jsem dal čtyři hvězdy... no nevím.) (21.11.2010)