Zrcadlo

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)

"Byla to pro mne velice neobvyklá zkušenost. Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost nebo mu cokoli vysvětlovala. Byly to skutečné vzpomínky spojené s naší rodinou, s mým životem. A bez ohledu na to - a možná vlastně kvůli tomu - že to byla vlastně velice soukromá historie, obdržel jsem po tom filmu velice mnoho dopisů, ve kterých se mě diváci rétoricky ptali: Jak se vám podařilo dovědět se o mém životě? A to je velice důležité. Co to znamená? Uvádím to jako velmi důležitý fakt ve smyslu morálním, duchovním, protože jestliže člověk vyjadřuje v uměleckém díle svoje skutečné pocity, nemohou být nesrozumitelné pro ostatní." Andrej Tarkovskij (14.06.2011)

Osobná filmová báseň postupujúca vo vláčnom tempe cez obrazy surrealistckého (ešte lepšie ich vystihne prívastok "snového") charakteru, realistického až dokumentárneho rázu, kde sa k slovu dostávajú vojnové ozveny. Je úžasné sledovať obrazy vojny prelínajúce sa s Brueghelovsky vyobrazenou zimnou krajinou, alebo osobu levitujúcu nad posteľou, snovo pôsobiace sekvencie v hladne čierno-bielych,alebo sépiových odtieňoch. Všetky časti pevne spája poetická, mystická atmosféra s významnou úlohou prednesu básní otca A. Tarkovskeho a impozantne zakomponované diela vážnej hudby. Tarkovkij sugestívny, vrcholne perfekcionistický a emocionálne hlboký, jedinečný ako vždy, skúmajúci duchovnú stránku človeka, svoje posolstvo prenáša na plátno v osobitom, signifikantne mnohovrstevnom básnickom rukopise tvoriacom úchvatné obrazy dlhých záberov, plné symbolov, niekedy príbuzné dielam Brughela alebo Vermeera v príznačne náladotvorných interiéroch a exteriéroch. (19.04.2013)