Zrcadlo

Tarkovskij spomína....ale úplne iným spôsobom, ako napríklad Fellini v Amarcorde, takže na trafikantky s obrovskými kozami a nadržaných puberťákov zabudnite. Zrkadlo je monoho komplikovanejšie vystavané a spomienky na detstvo sú skôr iba odrazovým mostíkom k ďalekosiahlejším filozofickým úvahám a historickým kolážam. Osobná rovina je rozprávaná podľa mňa zbytočne komplikovane, divák sa v nej stráca, má ale pocit, že to bolo režisérovym zámerom. Plne porozumieť jeho filmovej reči budú schopní asi iba jeho skutoční znalci a rozhodne nie je filmom, ktorým by ste mali začínať štúdium jeho tvorby. Mám pocit, že látku by poňal jednoduchšie (a to omnoho) aj Bergman. Napríklad až po filme som sa dozvedel, že básne, prezentované vo filme, napísal Tarkovského otec a toto sú detaily, ktoré spoločne so znalosťou niektorých jeho štandartných tém, vám poskytnú prístup k duši tohoto filmu. Je to film, po ktorého zhliadnutí by som si vypočul rád zrozumiteľný výklad odborníka niekoľkých scén vrátane celku, vyjadril svoj vlastný názor na film, podiskutoval o ňom, aby som dokázal mať po ňom v sebe skutočný pocit skutočného filmového zážitku. Takého, aký som mal napríklad po Solarise, keď sa mi jednotlivé myšlienky a scény filmu začali pomaly rozkladať v hlave a ktorý cítim aj u toho Bergmana. Tarkovskij je asi ešte silnejšie kafe:). Takže pre začiatok: je to o detstve, je to o histórii národa, je to o ženách, je to o živloch, je to o domove a koreňoch, je to o vzťahoch, je to o duši, je to o túžbe byť šťastný...je to o všetkom. Tak sa mi to postupne v hlave rozkladá, ale myslím, že Tarkovského metafory nevyplývajú prirodzene z deja, pretože film klasický dej nemá, režisér ich tam len tak ukladá. Preto s filmom nie som úplne ztotožnený. (18.03.2013)

Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10 (02.01.2007)

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu. (11.10.2010)

Deti sú obrazom svojich rodičov. Nie úplným, ale to nie je ani pohľad do zrkadla. Nie je to úplny obraz nás samých. Aj keď sú príležitosti, kedy sa o to všemožne snažíme. Problém je že oblbujeme skôr seba ako zrkadlo. Nemu je to vlastne jedno. To čo vidíme v zrkadle nie je realita, je to obraz reality, ktorá sa na realitu len podobá. Prekrucuje ju. Nie úplne, ale svojim špecifickým spôsobom. Tarkovského zrkadlo je film postavený na podobnom princípe. Jeho obrazy, dávajú zmysel. Sú to výseky zo situácií, ktoré nám môžu prísť dôverne známe, alebo ktoré definujú dobu a krajinu v ktorej hlavný hrdina vyrastal, alebo na ktorú má spomienky. Film sa sústreďuje na postavu ženy a matky. Je prítomná v mnohých scénach a cítiť z nej rozpor a určitú nechuť k udalostiam, ktoré ju stretávajú, ale aj pokoj, ktorý sa jej dostáva v naozaj výnimočných momentoch. Hlavným hrdinom je tu kamera, ktorá neprechádza priestorom tak často ako tomu bolo v predošlých Tarkovského filmoch, ale ktorá má tendenciu do miestností a priestorov vstupovať a tým nám dovoľuje nazrieť do všedných dní jednej rodiny. Kontrast prírody a človeka je tu podobne ako v predošlých filmoch viditeľný a umocňuje emocionálny zážitok z videného. Film strieda rôzne rozprávačské postupy aby odovzdal divákovi nejakú emóciu. Čo sa mu aj darí. Spolu s Andrej Rubľevom najúchvatnejšie dielo tohto tvorcu. (16.07.2011)