Ivan Hrozný II.

U jedničky jsem ocenil pouze to, co jsem prostě musel. Nijak víc mě ten film nedostal. Proto sám nechápu, jak je možné, že druhý díl, který jsem viděl záhy a který vznikal současně, na mě působil o tolik silněji. Propaganda prakticky zmizela a zůstala jen nekonečná paranoia neustále zrady a nenávisti všech vůči Ivanovi, kterého vlastně nesnášíme i my. Neskutečně působivé. (06.08.2012)

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)

Na druhý díl Ivana Hrozného jsem se podívala v relativně krátkém odstupu po dílu prvním, takže se nabízí oba díly srovnat. Co se týče formální stránky, je to velice podobné, přece jenom byl druhý díl natočen spolu s tím prvním prakticky ve stejnou dobu. Kdo už od Ejzenštejna něco viděl (a zvláště kdo viděl první díl), nemůže být kamerou, střihem, zvukem, svícením apod. překvapen. A myslím, že ani nemá cenu to tady podrobně rozebírat, když už to mnohem erudovaněji udělali jiní (např. Jan Kučera ve Filmové poetice 1 a tuším, že i Jean Mitry). Řeknu snad jen to, že v dobovém kontextu je to dílo zajímavé, dnes trochu vyčpělé (i v herectví například). Ale na druhou stranu, jak už jsem se ve svých názorech několikrát zmiňovala, není korektní hodnotit filmy dnešní optikou, ale je nutné dívat se právě na onen kontext. Kdybych se zaměřila na samotný děj, druhý díl byl v lecčem zajímavější než ten první, hlavně konec se mi líbil, přesto se však jedná o dílo, kterého je dobré vážit si hlavně jako jednoho z kinematografických milníků, pro dnešní diváky je to asi pasé a těžko si film najde nové příznivce mezi klasickými komerčními diváky, již jsou zvyklí na moderní hollywoodské snímky. (11.04.2012)

Ejzenštejnova koncepce kinematografie konfliktů byla nesmírně plodná v jeho němém období, o tom není pochyb. Nemohu se ale zbavit pocitu, že čím více se pokoušel užít svých metod u zvukových děl, tím tvrději narážel, neboť rozvoj filmu (i v měřítku národním) se stal neovladatelný a on sám byl donucen ke kompromisům. Tak jsou oba díly Ivana Hrozného i Alexandra Něvský Ejzenštějnovou vlastní bitvou s normami tendenčního sovětského filmu. Ve třech dílech a jako jeden celek by to asi bylo působivější. (17.04.2013)

Druhý díl je přece jen o něco lepší než díl první, snad za to může i skutečnost, že se zde objevují barevné scény, které tomu dodávají ten správný ruský kolorit. Ale na "vině" je i skutečnost toho, jak se postava Ivana Hrozného vyvinula a co se z ní stalo. Už není velkolepá, už je jen děsivý. Člověk se ani nemůže divit, že Stalin uvedení filmu zakázal. (22.09.2014)