Stávka

Od té doby, co jsem poznal Pudovkina, mi Stavitel mostů leze krkem. Nicméně ze všech jeho montážních filmů je Stávka s přehledem nejzábavnější - a to na vrub bizarnosti. Funguje stejně dobře jako agitka i jako ztřeštěná komedie. V deseti minutách se zde objeví tolik geniálních zjevů, kolik by jich člověk nenapočítal ani v Browningových Zrůdách. Pokud však něco postrádám, je to Pudovkinova empatie, schopnost nahlížet za povrch, vidět svět jako živoucí organismus, v němž bez ustání probíhají stovky a tisíce magických jevů... (15.01.2011)

Rozčulovať sa nad ideológiou Stávky by bolo podobne nezmyselné, ako pozastavovať sa nad nezmyselnosťou existencie mauzólea Vladimíra Iljiča Lenina. Veď Ejzenštejn predsa nemohol vedieť, ako to celé neslávne dopadne a on predsa bojoval proti cárskemu Rusku. Nás ale zaujíma jeho konštruktivistická fascinácia industrializmom, hraničiaca s fetišom, mohutné davové a bojové scény a silné emócie. Predovšetkým ale zábavnosť Stávky na tej najelementárnejšej filmovej úrovni. Mňa najviac zaujali pasáže z montážnej haly, kde sa divák môže kochať v jednom zábere množstvom konštrukčných detailov strojov. Ejzenštejn sa im venuje po celý film, napríklad pri záberoch na hasičské zariadenia. V Stávke režisér umne kombinuje grotesku s drámou s maximálnym kontrastom bez toho, aby sa tieto dva prístupy vzájomne bili. Hudobný doprovod ich skvelo podkresľuje a je dokonalý, rovnako ako emocionálny vrchol v podobe záverečného záberu, ktorý vás môže dostať ľahko na lopatky. Samozrejme, že z praktického hľadiska by sa dve protichodné strany radšej dohodli, aby im neušli zisky, resp. mali sa začo najesť, že história sa písala asi trochu ináč, ale film hodnotíme inými kritériami a Stávke nie je príliš čo vytknúť. (12.03.2013)

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy. (20.11.2022)

Skvelé vyobrazenie majiteľov podnikov ako prísnych, lakomých a nenažraných podnikateľov/ podvodníkov maximalizujúcich zisk na úkor chudákov-robotníkov. Záujmy pánov realizujú ľudské typy sadistických vedúcich a majstrov, vyžívajúcich sa v ponižovaní otrokov a nepriznaní žiadnych práv. Ejzenštejn veľmi presnou skladbou záberov zosilňuje efekt charakterovej špinavosti akcionárov-majiteľov fabriky a rastúcu nespokojnosť robotníkov či podrazácke spôsoby štrajkokazov, spolupracovníkov polície (špicľov) no aj polície samotnej a požiarnikov, stojacich plnými nohami na strane zderských vydriduchov. Kdeže ideologicky zastaraný film! Metódy pracovného ponižovania, otrockej a zároveň žobrácky platenej práce, nútenie do neplatených cezčasov, práce cez víkend či na domov, obmedzovanie prestávok a dovoleniek - to všetko a omnoho viac sa veľmi často deje aj dnes. A zhruba s rovnakým výskytom všetkého schopných riťolezov, pucujúcich radostne všetky orgány svojich nadriadených. V súkromnej sfére i v štátnej. Náznaky nespokojnosti s predstavenými sa ale vďaka naimplantovanému individualizmu neriešia dnes heslom "Jeden za všetkých,všetci za jedného" ale skôr "Pomôž si sám", čoho dôsledkom je veľmi časté zbavenie sa nepohodlného rebela v radoch zamestnancov. Výpoveďou, dohodou, zrušením fleku. A odbory? Tie sú stále utiahnutejšie. Idea anarchosyndikalizmu, znamenajúca vybojovanie si svojich prirodzených zamestnaneckých práv bez úhybných dohôd s mocnými, stále trvá. A hoci Stávka od Ejzenštejna bola prvá, verím, že zďaleka nie posledná filmová verzia sebavedomejšieho vyjednania práv od bossov. (23.07.2014)

Kino-pěst ve své čiré formě. Sergej Ejzenštejn se zde projevuje jakožto vůdce sovětské avantgardy a mistr montáže. Vykresluje zde pro něho typické kolektivní hrdinství a celý film ústí v krvavé potlačení dělnického povstání, který pomocí střihu přirovnává k masakrování dobytka, což je přirovnání více než příznačné. Vyprávění pouze pomocí obrazu je zde vskutku fascinující. Z historického hlediska nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Tenhle film je součástí filmových dějin a měl by ho vidět každý, kdo to s filmovým uměním myslí vážně. (01.03.2010)