Cesta zhýčkaného dítěte

Ne že bych si snad myslel, že je Jean-Paul Belmondo špatný herec, ale nikdy jsem mu asi nedal pořádně šanci, aby mi to dokázal. V tomhle bilančním příběhu, kdy se jeho postava zamýšlí nad životem, mi to dokázal naplno. A navíc v příběhu, který je krásně nostalgický, ale nikoli patetický. Příjemný film. (14.07.2017)

J. P. Belmondo ve velmi netypické roli aktivního podnikatele Sama Liona, který předstírá svou smrt, aby se oprosti od svého dřívějšího života a v osamění se pokusil nalézt sám sebe. Nakonec zjistí, že toho lze dosáhnout i jinou cestou bez toho, aby ztratil svou jedinou dceru, přátele a prosperující firmu. Mistrovsky podaný příběh a právem mu náleží plný počet hvězdiček. (26.12.2007)

Jeden z nejméně očekávaných výkonů Belmonda - a rozhodně ne ve špatném slova smyslu, naopak - jedině v dobrém. Krásný film, i když z výchovně-morálního hlediska si občas říkám, jestli je tohle vedení (sice nenápadné) za ručičku i v dospělosti to pravé. Na druhou stranu v duchu humanismu a otcovské lásky ani nemůže jinak. Jak už jsem napsal, krásný film. (24.12.2015)

Jeden z nejdivnějších filmů (a rozhodně nejdivnější s Belmondem) s nejvíce neočekávaným vývojem, co jsem za poslední dobu viděl. Začátek v duchu "o životě sirotka", kterak chlapec roste a v cirkuse se všemu učí se po časové ose rychle zhoupne až do místa, kdy životem ošlehaný a v posuzování lidí se nemýlící Sam vybudoval prosperující filmu. Čekáte zastavení, ale film jde rychle dál, dobrodruh všechno hodí za hlavu a pak se (a tady začíná ta nejzábavnější část filmu) pomalu prostřednictvím zprostředkovatele pokouší získat něco zpět. Platí jedno: Sam Lion si celou dobu hraje. (09.06.2013)

Film věnovaný památce Jacquese Brela nese mnohé stopy jeho tvorby i životního příběhu. Neobsahuje však zuřivou beznaděj ani drsný sarkasmus jeho nejslavnějších hitů, naopak, je posmutnělý, něžný a hravý, přesně jako některé Brelovy méně známé kousky. Cirkusák Sam, stárnoucí, ale výkonný a kreativní muž, uposlechne hlasu své toulavé krve a náhle se rozhodne položit mezi sebe a svůj – podle dnešních měřítek úspěšný – život oceán. Označení „rozmazlené dítě, které rozbilo všechny své hračky“ je výstižné jen částečně, jeho motivace nespočívají pouze v únavě ze stereotypu a přemíry práce. Mnoho tvůrčích lidí mívá čas od času a v různé míře intenzivní potřebu být „hluboce a bohatě sami“, jak říkala Sylvia Plath, aby mohli zrekonstruovat svůj vnitřní svět, ze kterého rozdávají, a znovunalézat inspiraci i sami sebe. A někteří to řeší hodně radikálně. Brel odjel tak daleko, jak jen mohl, i Sam Lion nakonec nalezne klid na tropickém ostrově uprostřed divokých zvířat, která tolik miluje. Někdy je možná třeba odstranit z toku velké kameny, aby mohla voda volněji proudit, když ale zmizí všechny, zanikne i koryto a voda zmizí v zemi. Nejsou to ale nakonec právě ty kameny, druzí lidé, kteří zdánlivě brání umělci v rozletu, ale svou existencí dodávají jeho životu tvar? (02.05.2013)