Žena je žena

Kouzelná godardovsky anarchistická komedie o milostném trojúhelníku Brialy-Karina-Belmondo, plná vizuálních, hudebních a scénáristických gagů. A zase je tu fůra aluzí na vše možné - od Lubitsche, přes Truffauta, až po Aznavoura. No prostě krásný film a jeden z nejlepších godardů vůbec. Nejlépe ocitovat Brialyho postavu: "Tak nevím, jestli je tohle komedie, nebo tragédie. Ale každopádně je to mistrovské dílo." (02.12.2005)

Když jsem jako náctiletý viděl "U konce s dechem", myslel jsem si, že Godard je tím pravým režisérem, že se stane prvním režisérem druhé poloviny století. Jeho další filmy - až po Socialismus - však byly přece jen trochu jiné, postmoderně nezvyklé, experimentální bez pachutě surrealismu (za experiment se považoval pouze surrealismus), ale s příchutí beckettovské absurdity. Na jeho filmy musí mít člověk žaludek, který dokáže strávit současně studené i horké, párek v rajské a rajče na divoko. "Une femme est une femme" je skotačivý a současně uštěpačný film, jeden z těch starých dobrých Godardů. Stačí se jen uvolnit, vždyť žena je (jen) žena. A nebo (jak se říká v závěru): Angela není LA FEMME, ale UNE FEMME. Pozn. 1: Nomen omen aneb Godard = Goodart + Badart. Pozn. 2: "Tu t'laisses aller" s a od Charlese Aznavoura je opět jedním ze skvělých hudebních klipů. (23.11.2017)

Už Na konci s dychom bola hovadina bez príbehu s nezmyslenými dialógmi hercov a toto nie je o nič lepšie. Opäť žiadny príbeh, ak nepovažujete za príbeh, že žena chce mať dieťa. Herci vlastne ani nehrajú, ale robia rôzne opičky do kamery a vedú opäť ďalšie nezmyslené dialógy. A ak by toto všetko dostatočne neznechutilo diváka, tak si Godard pripravil ešte príšernú prácu so zvukom, keď je chvíľu ticho a hneď nato začne protivná hudba a tak to strieda celý film. Neverím, že to malo 85 minút, mne to prišlo ako 4 hodiny, ťahalo sa to ako sopel po rukáve. Godard zjavne nikdy nepochopil, že filmy majú byť pre divákov, on ich točil pre seba a teoretických kritikov, ktorí všetko netradičné považujú za úžasné. Po dvoch jeho filmoch ho smelo môžem zaradiť medzi najhorších režisérov všetkých čias a nie je to tým, že by som nemal pochopenie pre novú francúzsku vlnu. Truffaut bol skvelý režisér, ktorý vedel točiť, aj rozprávať príbehy, Godard nevedel nič, len si honiť ego. Toto nie je umenie a neverím všetkým tým, čo tu tomu hádžu plný počet, že ich to naozaj bavilo. (10.09.2021)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Otázkou, jíž si si musím položit, je: užil bych si "Une femme est une femme" stejně, vidět jej z pohodlí domova bez spolustolovníků (jen na okraj, onehdy se servíroval i Godardův masterpiece "U konce s dechem")? Není má výsledná pouhopouhou ozvěnou - dle mého skrovného názoru - zdařilého večera s hektolitry vína nejen francouzské provenience, halloweenskými proprietami okolo (ano, jsme multikulturalisté, jsme kosmopolitní a skutečně se za to nestydíme!, respektive oni se nestydí, já se stydím, ale na tom není nic divnýho, vezmu-li si v potaz, že stud je jediná emoce, kterou mám... vyjma strachu) a prej kvalitním hulivem, které jsem však neokusil, mne znáte, ne?... co jsem to však chtěl? ta paměť!, yes, řeklo se povedený večer... inu večer... de facto to byl večer přesahující do brzkých ranních hodin... nic to však nemění na otázce, jež je klíčová, užil či neužil vidět jindy, jinde a jinak? Myslím, že ano, ruku do ohně bych za to sice nedal, ale snad ano. Godard je Godard, a já ne že bych to teprve teď pochopil, rozeznal jsem jeho jinakost již při našem prvním styku, jiné je teď to, že jsem poprvé vnímal jeho rukopis opravdu pozitivně, intenzivněji mne oslovil, pluli jsme na jedné vlně... A to je to jediný, co můžu reálně o prožitku konkrétně z tohoto filmu říct, napsat, je-li to málo, smůla, lepší to už nebude! 75% (20.11.2014)