U konce s dechem

Existenciálně laděná romance s kriminální zápletkou, která způsobila revoluci v oblastech střihu a kamery. Bourá soudobá dogmata o natáčení filmů. Rychlé prostřihy, netradičně zvolené záběry a jejich vázání, střídání "ospalých" scén s těmi "svěžími a prosluněnými". Hlavní "hrdina" příběhu na motivy skutečných událostí Michel (Jean-Paul Belmondo) je cynický gangster a zločinec. Ale i přes to, že tento muž je postavou amorální, pro diváka je Michel nečekaně sympatický a atraktivní hoch s idolem v heroických typech jakým je třeba Humphrey Bogart. Chtěl by svět, kde není svazován svými možnostmi, a proto žije tak, jakoby jeho okolí bylo takovým světem. Nedělá si starosti s penězi, luxusní vůz má na každém rohu - pokud ho ukradne. Ani u dívek nemá potíže, tedy do chvíle, kdy se seznámí s Patricií (Jean Seberg) - krásnou půvabnou dívkou, která je zároveň přemýšlivá a naplněna ideály, ale taky docela potvora. Od začátku až do konce jsem váhal, co si mám o obou postavách myslet, nešlo jednoznačně popsat, jací jsou, stejně, jako to nelze tak jednoznačně vypovědět o nikom koho znám. Lidskost postav je totiž další z krás Godardova debutu a platí i přes časté zdání, že chování postav je iracionální. Vždyť kdo se dokáže do postav natolik vžít, že si troufá soudit normalitu jejich reakcí? Málokdo vůbec dokáže obstát na vlnách jejich kouzelných dialogů, ze kterých čiší jistá opravdovost. A neplatí to pouze o rozhovorech Michela s Patricií. Nejvíce mě totiž zasáhla scéna s interview s jedním "renomovaným" francouzským spisovatelem. K tomu nebudu dodávat nic, to je třeba vidět. V rozhovorech a také ve způsobu "nahlížení kamery na svět" se odkrývá obraz uvažování lidí jedné doby, jejich povznesenost a ideály kalené prostými lidskými tužbami, které protly v šedesátých letech Evropu a staly se inspirací tolika umělců. Lidé zde uvažují o nepoznaných věcech a smyslech a možnostech existence. Účel a důvod už zde tolik neznamená. U konce s dechem zobrazuje navenek v životě nepodstatné věci, doopravdy ale jen to nejúžasnější. (15.03.2006)

Belmondova upřímnost ve velmi melancholickém kabátě. Godardův přístup se po pár minutách zakousne a přestože celá půldruhá hodina plyne tempem více než pomalým, nevynechal bych z ní ani minutu. Kamera neuhýbá, melodie se zarývá do paměti a drama s několika překvapivými vtípky je na světě. Cynický příběh, ze kterého mrazí a jedinečný zážitek v jednom. (03.04.2006)

Godardovo již klasické dílko francouzské Nové vlny s debutujícím, životným a přesvědčivým Belmondem v hlavní roli, mířícího výhradně dopředu bez ohledu na to, co je napravo či nalevo, na důsledky nebo na budoucnost. O tom, že právě tento snímek oslovil široké publikum hovoří fakt, že opravdu jen málokdo neví, o čem je řeč (vzhledem ke stáří snímku to považuji za obdivuhodné). Strhující a přímé. (25.12.2007)

Jean-Luc Godard přešel od slov k činům vynikajícím způsobem. Použil k tomu příběh pařížského floutka s pomačkaným ksichtem a zvláštně půvabné americké studentky a natočil s nimi film, jehož dlouhé dialogové scény jsou prakticky o ničem, přesto jsou stále zajímavé. Belmondova postava se ani nesnaží být nějak sympatická, přesto si nakonec mé sympatie získala. Výjimečný film, ale na pět hvězdiček to není. (28.03.2006)

Godardův celovečerní debut nepřestává bavit ani po padesáti letech. Belmondo se dokonale sžil s postavou ležérního rebela a spolu s krásnou Jean Seberg vytvořili dokonalý filmový pár. Příběh, za kterým stojí François Truffaut je na povrch jednoduchý, ale chování či myšlenkové pochody hrdinů dopředu opravdu neodhadnete. Nechte se unášet atmosférou Paříže 60. let a režisérovým lehkým stylem, zážitek je to totiž téměř dokonalý. (12.07.2009)