Před půlnocí

Viaggio in Grecia. Stejný pocit nadbytečnosti jsem měl z třetího Kmotra, který na první pohled rovněž vznikl hlavně kvůli tomu, aby se znovu shledali staří kamarádi (reální, nikoli fiktivní). Před soumrakem bylo řečeno podstatné, zbytek patřil úvahám zastřeným kouzlem nevyřčeného. Třetí díl opouští koncept předchozích dvou. Ústřední pár tentokrát netlačí čas. Nemají obavy z budoucnosti, ve větší míře než dříve jsou pronásledováni minulostí. Dialog nevedou jenom oni dva, přidávají se další postavy, mezi kterými jsou nepravděpodobně zastoupeny všechny generace a minimálně tři odlišné světonázory. Snaha o komplexnější definici lásky v 21. století (nucené jsou zejména opakované narážky na moderní komunikační technologie) rozptyluje pozornost, soustředěnou dříve výhradně na portrét jednoho vztahu napříč časem. Skutečnost, že pro ně romantická situace (hotel) byla uměle vytvořena, si sice partneři uvědomují a sarkasticky ji reflektují, ale přesto jsou oběťmi filmových klišé (předchozí partner je "znehodnocen" alkoholismem, milostný akt je přerušen zvoněním mobilu a pokud se někdo obnažuje nikoli jenom v přeneseném smyslu, pak pouze žena). ___ Dialogy jako stěžejní stavební prvek s oblibou používal již Eric Rohmer, který si ale při dokreslování charakteru postav vypomáhal náladou okolního prostředí. U Linklatera se v předchozích dvou filmech nedal prostor, v němž byly hovory vedeny, označit za rozšíření vnitřního světa postav. S Před půlnocí přichází drobný upgrade. Prázdninová nálada zvoleného prostředí jako kdyby předurčovala méně uspěchaný tón filmu a Řecko, země, kde se zrodila tragédie, jako kdyby zároveň – společně s odkazy na Médeu a Rosselliniho Cestu po Itálii, vrcholící slavnou scénou s antickými sochami – předznamenávalo posun k vážnějším problémům. Díky nadhledu a sebereflexivním schopnostem partnerů ale film i přes výraznější cynismus a větší krutost v citovém obnažování, dává vzpomenout na příjemnou lehkost předchozích setkání a antická tragédie se naštěstí nekoná (ačkoli učiněné osudové chyby a nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími některé její rysy nesou). ___ Z nahořklejšího tónu je znát, že režisér i s herci chtěli své hrdiny dostat do určité pozice, postavit je před určité problémy, které by tón „Before“ série posunuly těsně před práh totální vztahové de(kon)strukce à la Kdo se bojí Virginie Woolfové? S ohledem na to byl oslaben prvek náhody, vlastní předchozí dvojici filmů, do nichž se vážná témata vkrádala zcela nenuceně. Všednější rámování ubralo povídání Celine a Jesseho na jedinečnosti. Pravda, dialogy, opět vhodně prokládané významotvorným mlčením, jsou stále nebývale autentické a po okraj napěchované poznanými životními pravdami, celková struktura vyprávění je ale pečlivěji promyšlená a tím zbavená nádechu spontánnosti. ___ Přestože jsem filmu úplně nevěřil, ve většině vyřčeného bych mu dal za pravdu. Slyšet v americkém filmu dialogy přelévající se s takovou nenuceností mezi komickým, sentimentálním a cynickým, je malý zázrak (právě na přirozeností oněch „přechodů“ jasně vysvítá, že Delpyová je lepší herečkou než víceméně pořád do stejné ležérní polohy hozený Hawke). Před půlnocí je neocenitelnou pokladnicí užitečných rad pro méně zkušené partnery, a hořkých pravd pro ty, kdo si ve vztazích již prošli svým. Číkoli hodnocení tudíž bude stejně jako u Před úsvitem a Před soumrakem silně ovlivněné jeho osobními vztahovými zkušenostmi. Připouštím, že pokud tentokrát hodnotím ze všech tří filmů nejníže, pak možná proto, že jsem k plnému docenění takhle zralého pohledu na mezilidské soužití ještě nedozrál. Apendix: Film jsem s odstupem času zhlédnul podruhé a uznávám, že „změna paradigmatu" od chození k odcházení je dost zásadní, aby ospravedlnila lehkou proměnu stylu a rozšíření počtu mluvících postav. Oceňuji zejména, s jakou nenuceností jsme na nekompromisní závěrečné zvážnění připravováni. Nejde jenom o tématu konverzací, do kterých se opakovaně vkrádá pomíjivost času, ale také třeba o jména postav (Ariadne, Achilles), odkazující ke starým, zaniklým a (nejen v Řecku) přesto stále živým světům. Tato dvojpólovost odpovídá tomu, jak Linklater a jeho dva herci chápou soužití dvou bytostí. Přes veškerou střízlivost v nahlížení na vztahové peripetie se vší jejich pomíjivosti zcela nezatracují romantickou víru ve věčnou lásku. Minimálně v tomhle ohledu má náskok několika desetiletí před většinou amerických romantických příběhů, které nás pouze falešně a bez náznaku skepticismu utěšují. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Tatizz (24.06.2013) (méně) (více)