Pan Klein

Jedna z těch povedenějších mystifikačních dramatických her, která dokáže trvale udržovat napětí. Ten strach z neznáma a ta touha bojovat, a přitom nevědět proti čemu a proti komu, jsou cítit v průběhu celého příběhu. Při hlubším zamyšlení se může zdát běh událostí snad i nemožný, ale není to něco, co by ubíralo filmu na jeho působivosti u diváka. Ba právě naopak. Je to hříčka, kde se pomalu sbírá jeden střípek za druhým, aby se všemožným způsobem pokoušela sestavit celá představa příčin a pohnutek a pravého stavu věcí. Světla barev se občas rozsvítí, aby se v jediném okamžiku zlomyslným mávnutím života opět skryla ve tmě hádanek a mučivé nejistoty. I ten závěr je spíše mlhavé problesknutí, než jasné zobrazení. Konečný výsledek je udělaný chytře, navíc podané se začátkem těch největších hrůz semitské rase. Hlavní postavou je Robert Klein (dobrý Alain Delon), bohatý mladý muž z katolické rodiny se slabostí pro umělecké předměty a krásné ženy. Příchozí poťouchlá záhada a válečná okupace Francie ho přinutí pátrat s veškerým úsilím i důvtipem. Zdánlivě se přibližuje ke svému cíli odhalení, tajemno ho pohlcuje více a více, to ho přivádí do stále horečnatější snahy o odkrývání. I když ho stále pevněji začíná obkličovat faktor nebezpečí, jeho touha po rozluštění je tak silná, až ho přivede na to nejméně očekávané místo. Na místo v symbolu běhu ještě záhadnější a děsuplnější vyústění situace. Ženy jsou elegantní, záhadné i hravé. Je zde Robertova přítelkyně Jeanine (půvabná Juliet Berto), dráždivá šlechtična Florence (šarmantní Jeanne Moreau), lehce žárlivá a vdaná Nicole (Francine Bergé) a tajuplná dívka mnoha jmen Isabelle, Françoise i Cathy (půvabná Francine Racette). Z dalších rolí: domovnice záhadného místa (zajímavá Suzanne Flon), zámecký pán Charles (Massimo Girotti), Robertův přítel a právník Pierre (solidní Michael Lonsdale), Robertův starý otec (Louis Seigner), či židovský prodejce obrazu (Jean Bouise). Druhá světová válka je kulisou, která začíná roztahovat svá chapadla strachu, nejistoty a hrůzy. Poklidný život v hojnosti může být narušen jemným a nepatrným zaťukáním zvenčí a palčivou touhou po nalezení pravdy. Napětí se rozbíhá vstříc svému přepsanému osudu. (23.05.2016)

Tak tohle bylo dost ponuré. Robert Klein hledá svého jmenovce, který se za něj vydává a nechává za sebou stopy, které přimějí francouzskou policii, aby si pana Kleina řádně proklepla. Navíc ve válce, kdy bylo byť jen podezření ze sionismu smrtelným nebezpečím. Kdo a proč se se za skutečného pana Kleina vydává, se dozvíte až v poslední minutě a trochu při tom zamrazí. (21.05.2010)

Mystifikační příběh o jedné rafinované pomstě a člověku vmanévrovaném do situace připomínající svou bezvýchodností a absurditou vzdáleně Proces of Franze Kafky. Alain Delon v poněkud nezvyklé roli obchodníka se starožitnostmi, který cítí, že něco není v pořádku, ale neví, jak ze stahující se smyčky uniknout. Pointa, kterou odhalí režisér v samém závěru, je sice působivá a celý příběh má následně hořkou příchuť, nicméně si neodpustím konstatování, že v tomhle filmu se věci dávají do pohybu nikoliv z přirozených příčin, ale z popudu scénáristy. Jako celek je to zkrátka příliš nepravděpodobné a umělé, zkonstruované pro účast na festivalových přehlídkách. Celkový dojem: 70 %. (16.09.2014)

Citlivá a tak trochu i náladová štúdia ľudskej ľahostajnosti, nesprávnej identity a dvojníctva, teda všetko tém, na ktoré som istým spôsobom zaťažený, a preto mi nedá nepovedať, že spomínané motívy sa okrem tradičnej tvorby Alfreda Hitchcocka či Davida Lyncha, objavujú už v Bibliii, a svoju renesanciu zažívajú v romantizme 19. storočia, napr. E. A. Poe v poviedke . W i l l i a m . W i l s o n . zachytáva rozpoltenie osobnosti medzi vedomie a svedomie, na čo mu slúži práve symbol dvojníka. Aký je však Loseyov Pán Klein? Typ priemerného, neutrálneho zlatokopa, ryžujúceho v mútnych vodách vichystického Francúzska, ktorého život sa rozpadne ako domček z kariet v okamihu, keď zistí, že má dvojníka. Žida. Nikdy ho síce nestretol, ale túžba pozrieť sa mu do očí sa stáva jeho posadnutosťou... (17.10.2010)

Polud jsem si "stěžoval" na nedostatek souvislostí v "První klidné noci", potom s nimi šetří Costa-Gavras v "Panu Kleinovi" ze zásady. Pan Klein odhaluje vztahy a důsledky (příčiny již méně), které nás nechávají zcela bezradnými. A čím víc toho ví, a čím méně toho víme my, začínáme tušit jeho neblahý konec. Horečná snaha o vlastní obhajobu, která se postupně mění v palčivou snahu o poznání (Roberta Kleina druhého, který se stává prvním, a nakonec jedním) se stává posedlostí, která ho nakonec musí nutně zničit; jako okaždá posedlost vlastním Já. Inspiraci Kafkovým procesem nelze pominout, avšak mohl i sám inspirovat, třeba v dramatu Kressmanna Taylora - Adresát neznámý (2003). (21.08.2017)