Rozkoš

Těžko hodnotit něco na Čechy tak neobvyklého, snažícího se o nějakou živou změnu v přístupu k naší kinematografii a zároveň tak prázdného, nic neříkajícího a příběhově nulového. Nezbývá snad než se zeptat: “Paní režisérko, o čem film pojednává a co jste jím vlastně chtěla říci?” Nebo to máme najít na internetu? (17.03.2015)

"Vichrovinka z hor". Kdo ví, z jakého uměleckého podhoubí Jitka Rudolfová pochází, tak je mu jasné, o čem mluvím. Pamatuji, jak před cca 15 roky jsme si s kamarádem dělali legraci z Jitčina pseudouměníčka promítaného v Klubu na Rampě a tohle se veze na podobné vlně. Oceňuji překvapivou obrazovou kompozici, která nejednou potěší estétovo oko, je fajn, že film je oproštěn od nudného klišé, ale jinak scenář, chcípácky se plácající se od ničeho k ničemu, prostě nebrat. Nedělal tomu náhodou dramaturga Vachek? Po třiceti minutách už mi, slovy hlavní protagonistky, šly na jazyk slova "Už mě to tady nebaví." (17.05.2014)

Chcípácký film model 2013. Opouští šedou všednost a přízemní perspektivu, zvedá oči ke hvězdám, odehrává se v prostoru, který má jasnou symbolickou dimenzi (akcentovanou kompozicemi i podobou předkamerového prostoru), nebojí se náznaku a víceznačných epizod. Je prostě sebevědomější, přitom se ale paradoxně patlá ve stejném blátě jako jeho provinčnější kolegové. Postavy jsou stejně nesympatické, apatické, bolestínské a tezovité. Intimita, hlubší empatie, možnost se angažovat (byť jen) v banalitách schází. Hezčí balení, stejně rozpačitý vnitřek. Navíc některé "společensko-genderovo-kritické" vtípky trpí syndromem trapného humoristického skeče. Za tu snahu vidět pofidérní "životabídu" alespoň trochu z nadhledu a za těch pár záběrů, které prozrazují důslednější režijní koncepci, dávám Rozkoš (která nenavozuje rozkoš ani důslednou absencí rozkoše) kamsi lehce nad průměr. Jediné, co mě skutečně fascinuje, je, jak mě všechny tyhle "generační" výpovědi míjejí. Už od Samotářů. U Rozkoše to můžu alespoň svádět na to, že se odehrá ve zcela jiné realitě, kde se ve francouzských filmech ze 30. let přeostřuje v rámci jednoho záběru a KINA je dávají s rychlodabingem. Haha. (05.12.2013)

Překombinované české dialogy plné rozteklých mouder a intelektuální nadsázky prostě prudí... Rozkoš není dějová záležitost, je to spíše vykreslení několika „samotářských“ charakterů a jejich bolístek (postavy se mimochodem často jen zjeví a zase zmizí kdesi za oponou, aniž bychom se o nich dozvěděli alespoň cosi...), marně hledám důvod, proč bych měl někomu tenhle snímek doporučit... Možná kvůli civilnímu herectví Jany Plodkové..? Možná... (30.06.2014)

Nonkonformní snímky Jitky Rudolfové nikdy nepatřily k mainstreamovému klišé současné české kinematografie, tím spíš, jsou-li v nich prezentováni kontroverzní hrdinové se svými nebanálními složitostmi života. V Rozkoši je ona kontroverznost zastoupena mnohoznačností zdejších protagonistů, odcizujících a odcizovaných, zas a znova podléhajících prefabrikované době dneška. Single hrdinové se single depresemi v single prostředích. Osamělost, citová otupělost, přetvářka, alibismus, stejně jako bezvýznamnost, vlastní prázdnota, nechuť, nuda, stereotyp. Taková jsou synonyma pro Rozkoš, ale nejen pro ni. Téma je až příliš blízké, než aby jej divák vnímal nezaujatě, nezúčastněně. Jakýsi šestý rozměr filmu dodávají herečtí interpreti, především Jana Plodková dochází k zasloužené reputaci po předchozích bezbarvých výkonech ve filmech prostřední jakosti. Budař, Plesl i Myšička ztvárňují každý po svém životní ztroskotance, kteří pod rouškou vlastního sebevědomí zakrývají naprostou vyhořelost generace mladšího středního věku. Rozčarování, deziluze, možná také znechucující opovržení a pocit marného zápasu se sebou samým, takový bude nejspíš výsledný dojem z tohoto bytostně artového filmu, který by díky své naléhavosti určitě neměl stát stranou širší divácké pozornosti. (04.03.2014)