Samuraj

Jef Costello je ozaj divným človekom, pre ktorého práve nastávajú trochu krušné časy, keďže má v pätách najmä parížsku kriminálku, pretože sa ocitol na zozname ich hlavných podozrivých, ako č. 1, aj keď na druhej strane má rovnako dvojité a (ne)priestrelné alibi, čo zrejme nie tak vždy úplne postačí... Neoblomného komisára, ktorý sa od určitého momentu do neho zahryzol, ako taký buldog, absolútne nič nepresvedčí o opaku, lebo ho nielenže identifikoval daný svedok z miesta činu, no zároveň ho ale podržali i ďalší, ktorých identity vonkoncom neprezradím. V podstate nastáva akási hra „mačky s myšou” , pričom do centra diania, sa taktiež (ne)priamo zapája i tretia strana, ktorá môže byť totožne nebezpečnou. Nasledujúce kroky protagonistu sú mimochodom dosť logickými, no i napriek tomu, ma samotný záver filmu dosť prekvapil, až by som normálne povedal, že šokoval... / Zhliadol som ďalší Melvilleov snímok v priebehu dvoch dní, pričom ma oslovil o niečo viac, než povedzme predchádzajúci Udavač, ktorý mi nakoniec príde, ako mierne rozporuplný, kinematografický počin, ktorého zhliadnutie určite neľutujem. Pravdepodobne celková spokojnosť prevláda predovšetkým vďaka tomu, že v hlavnej úlohe vystupuje Alain Delon, ktorý ma svojim precíznym, hereckým výkonom → absolútne nenechával na pochybách, aký talent sa v ňom vlastne skrýva ? Skrátka, bol naprosto fascinujúcim. A vskutku, zrovna od tohto Samuraja by som to vonkoncom nečakal, že ma môže až takto zaujať, aj bez svojich typických znakov a prvkov, no za to sa očividne preniesli do budúcnosti, kde sa im dostáva dostatok pozornosti zo strany hlavného hrdinu, len v trošku odlišnom duchu, než ako bývame možno zvyknutí. Podľa svojho osobného názoru, sa naozaj jedná o mimoriadne zaujímavý film, s ktorým si režisér u mňa vylepšil renomé. (08.05.2022)

Tygr v džungli? Ani ten... Dialogově strohé, dějem triviální, s akcí chudou a finále prostým, přesto jsem se cítil obohacen. Podobnost premisy Jarmuschova Ghost Doga není čistě náhodná, přičemž Whitakerův „samuraj“ si získává sympatie mnohem snadněji než ten Delonův. Snad od Melvilla záměr, leč na síle fatalismu pranic neubírající. Ono taky proč, když: „Je dobré pohlížet na svět jako na sen. Když se vám zdají zlé sny, probudíte se a poznáte, že to byl jen sen. Říká se, že svět, ve kterém žijeme, se od zlého snu ničím neliší…“ (28.11.2013)

Prý by to pro některé i býval byl dokonalý film, kdyby byl býval měl jiný scénář. Minimalistický Delon se totiž v perfektní režii pohybuje ve světě, který dává smysl jen pro účely filmu. Precizní nájemný vrah předpokládá své odhalení policií a vytváří si dokonalé alibi, a to takovým způsobem, aby byl následně zadržen a hon na lišku mohl začít. Chápu však, že kdyby se Costello měl skutečně chovat jako profesionál, bylo by daleko složitější zavést jej tam, kam nakonec byl doveden. Film se však dle mého soudu nechce prezentovat jako přísně logický kriminální příběh, který uspokojí i toho nejschopnějšího vyšetřovatele hrdelních zločinů v pantoflích a s dálkovým ovladačem. Samuraj má především kouzlo. Smutné kouzlo osamělosti a zejména v kritizovaném, údajně velmi nelogickém, závěru vybuchuje v očích Jeffa Costella vší silou. Dokonalá pětka. (11.10.2017)

V Melvillově vrcholném díle se perfektně snoubí režisérovo pojetí filmů. Své snímky totiž nikdy nekoncipoval jako obrazy reality, nýbrž jako sny. Tím spíš je pozoruhodné, že se v době, kdy se většina francouzské produkce točila ve studiích, uchyloval do reálných prostředí. V nich ale příznačně hledal zákoutí a prostory, které souzněly s jeho nadreálným a vrcholně estetickým viděním žánrových světů. Jeho osudová a melancholicky zastřená óda na filmové nájemné zabijáky se stejně jako její hrdina stává ideálem, který fascinuje svou vnější odtažitostí, vytříbenou stylovostí a účelnou řemeslností. "Samuraj" sice obsahuje minimum dialogů, ale zůstává dokonale srozumitelný a hlavně úžasně napínavý, protože svou výřečnost čerpá jednak ze síly filmového jazyka, ale také z kinematografie coby souboru děl a žánrových nosníků, které jsou divákům univerzálně srozumitelné. Není potom divu, že se "Samuraj" sám stal další esencí žánru, o kterou se adoračně opírali nadcházející velikáni jako John Woo, Jim Jarmusch či Johnnie To ve svých ódách na filmové zabijáky. (08.07.2023)

Samuraje jsem viděl poprvé asi před třemi lety a přijal ho s velkým nadšením, na které brzy navázalo přidání si filmu do Topky. Předevčírem jsem se k němu v rámci reprízy na ČT po docela dlouhé době opět vrátil a rád si nechal osvěžit dojmy. Napoprvé mě zaujala hlavně obrovská stylová atmosféra filmu a to se opravdu nezměnilo, protože tuhle oblast má Jean-Pierre Melville zmáknutou jako málokdo. Vizuální uchopení Samuraje je ohromné, tohle je opravdu černobilý film v barvě a ty modré odstíny jsou skvělé a výborně se hodí k pomalému pochmurnému vyprávění, jehož výchozím studiem je studie samotáře nájemného vraha. A ta zde funguje mnohem lépe než třeba v pozdějším opěvovaném Leonovi. Jeff Costelo je úkázkový samotář, který bez emocí, rutinně odvadí svojí špinávou praci, nebojí se prozrazení a všechny prvky jeho chování jsou tak naprosto logické, což bohužel zde nepochopila řadu studíí. Melvilleovi šlo přece o vykreslení schizofréni duše a to je zde vyobrazeno naprosto dokonale. No a v neposlední řade film opravdu dobře funguje i jako ,,jen´´ obyčejná tehdejší krimálka, protože mu nechybí napětí, atmosféra strachu a rozdělení nepřátel (Costelllo a dychtiví policisté.). A i kdyby nic z toho nezabralo, tak se stojí za to podívat alespoň proto, abyste zjistili jak silný dokáže být naprosto minimalistický hudební motiv. Hudba Francoise de Roubaixa tentokrát není na první pohled tak výrazná, jak jsme zvýklí ale neméně skvostá a film výborně doplňuje. Jako všechno je tady pořád super ale přiznám se, že jak je pro mě Samuraj velký divácký zážitek, tak jako člověk z něho už tolik neslintán a zjistil jsem, že příběh o chladném samotářském nájeménm vrahovi Costellovi pro mě nemá příliš velký osobní přesah a nabízí mi minimální souznění. Což je možná důvod, proč jsem si ho prozatím z Topky odebral ale možná si ho tam zase někdy přidám. O mistrovské dílo jde nepochybně. (06.10.2020)