Velký blondýn s černou botou

Velký blondýn na mě vždycky působil spíš dojmem smutného, ironického filmu o nemožnosti člověka vládnout nad svým osudem. Každý úsměv je hořký, každá směšná situace je vlastně strašidelná. Tento smutek je vlastně něco typického pro Richardovy postavy smolařů, manipulovaných a vysmívaných, ale Velký blondýn jde v tomto směru patrně nejdál. (12.09.2007)

Tenhle film není zdaleka jenom s Pierrem Richardem, fascinuje mně celá ta plejáda dalších herců na čele s J. Rochefortem, Paul Le Personem (Perache), Jeanem Carmetem a samozřejmě (a to snad není třeba zdůrazňovat) Mireille Darc.....tyhle filmy dneska potřesou bránicí a zahřejí na duši (jo, je to dávno, co Frantící dokázali točiti tohle....) a navíc zde tady člověk ocení i dabing, to není jako dneska, kdy to sfouknou za dopoledne v pár lidech. A pocítí čím dál silnější závan nostalgie. (09.06.2013)

Proboha, vy všichni mileniálové, a ostatní, kdo viděli tuto věc po roce 2000 poprvé, nehodnoťte tenhle kousek z pohledu moderního člověka. To je zhola nemožné, nežili jste v té době, ani v bezprostřední době po natočení a tak nemůžete objektivně posoudit. Pro mě je to dětství a já se jako malý předpubertální fakan s Pierrem náramně bavil. Dnes už bych si to ale nepustil ani omylem. Vyvolávání nostalgie u filmů jejich znovusipuštěním po desetiletích s očekáváním, že budu mít stejný zážitek jako tenkrát, neexistuje. Pouze zklamání a nepěkné probuzení ze sna, na co jsme to proboha tenkrát koukali!!!??? Vše krásné je jen ve vaší hlavě, tam se mi jen při zmínce blondýna, nebo rány deštníkem vždy nostalgicky rozzáří spokojený úsměv dětských let dávno prošlých, strávených před černobílou vypouklou televizí na chemlonovém koberci u nás v obýváku. A tak to taky zůstane. A pokud se mi to jakože hodně líbilo v 10, 11, nebo 12 letech, pak to musí jasně být za 100%! (25.10.2018)

Tohle není pro mě úplně klasický film Yvese Roberta, jehož více kousků ze 60. let v čele se Šťastným Alexandrem mě ovanulo krásnou poezií a dobrosrdečným humorem. Tohle je Robert zkoušející štěstí v jiných subžánrech, s kriminálním či špionážním podtextem, výrazně parodickým nadhledem, navíc podle cizího scénáře začínajícího autora... a ačkoliv právě tohle je TEN film, za který získal pan režisér své asi největší ocenění, na jedném z nejprestižnejších evropských festivalů, nemohu si pomoct, u mě i po opakovaném zhlédnutí patří Velký blondýn s černou botou stále k tomu nejméně oblíbenému z Robertovy tvorby. Určitě můžu však říct, že s odstupem 3 let mi tato komedie sedla mnohem víc, než dříve, dokonce dvě třetiny jsem pomýšlel nad 4 hvězdičkami. Pierre Richard nikdy nebyl úplně mým šálkem kávy, jeho postava mi tu po většinu scén přijde (přes zajímavý charakter ničemu považovaného za nebezpečného agenta) poněkud nezáživná, ale spočátku jsem to bral jako funkční záměr a proto oceňoval, že dlouhou dobu dostává spíše jen okrajový prostor vedle mnohem zábavnější party špionážní sítě u odposlechů. Bohužel od momentu, kdy se Richard dostává do domu Darcové a film se stává především Richardův, mě humor kolem hlavní postavy a občas i celý film přestával bavit, také nejedna scéna v rámci vyústění (přestřelky) později na mě už působila jako velká fraška. Přesto musím ocenit ze strany tvůrců dost zdařile vystavěnou „špionážní kriminálku naruby“, která je protkána nejednou vtipnou scénou (nejvíc mě rozesmály ty scény kolem ranního sportu ve dvou s neustálým pumpováním kol) a které nechybí i pěkná výtvarní stránka. Přestože mi už poslední třetina moc nesedla a celkový dojem mírně pokazila, nemůžu zdaleka přehlídnout všechny ty klady. Hezky zaranžovaný koncert smyčcového orchestru pod taktovkou samotného Roberta... Vtipné scény s odposlechem v květinové dodávce... Skvělého Bliera a Carmeta... Stylový doprovod Vladimira Cosmy, v zajímavé hudební kombinaci se sólem legendárního Gheorghe Zamfira na Panovu flétnu... Je toho dost, proč jsem si tento film i přes místy rozporuplnější dojmy celkem užil... „Proč šel k jezýrku?!“ [65%] (08.03.2022)

Fajn zápletka, která tak nějak zajistí, že se k téhle špionážní komedii dá vrátit klidně i v dnešní době. Nesmělí, nepraktičtí, roztržití. Takoví byli hrdinové, které ve svých filmech ztvárnil Pierre Richard. A vždy samozřejmě blázniví. S Richardem u nás vyrůstaly celé generace a jeho filmy byly symbolem jakési svobody. Svižné, nápadité, roztomilé. (10.09.2019)