Klauni

Musím říct, že tento snímek mi (nejen) v rámci letošní nabídky českých filmů přijde tak trošku jako zjevení. Už jen samotná skutečnost, že se podařilo zrealizovat poměrně netradiční koprodukci ČR-Lucembursko-Finsko, stojí za povšimnutí. Za důležité přitom považuju i to, že se koprodukce podařila i po herecké stránce. S tímhle totiž někdy bývá potíž (viz třeba v minulosti nevhodně vybraní zahraniční herci v jinak úžasném seriálu Cirkus Humberto). Tady ta herecká sestava do sebe krásně zapadá. To že zejména v případě Jiřího Lábusa lze hovořit vysloveně o hereckém koncertu, vůbec nesnižuje herectví ostatních. Např. způsob, jaký ztvárnila nesnadnou roli ženy postižené Alzheiremem finská herečka Kati Outinen, stojí fakt za velkou poklonu. Co mě na filmu skutečně velmi zaujalo, je jeho celková zvláštní (a určitě zajímavá) poetika. Jde o takovou pěknou mixáž smutných či posmutnělých scén s momenty vysloveně vtipnými. Někdy jde sice o dost černý humor, ten ale do situací, které film popisuje, vysloveně patří. Zvláště pěkné jsou v tomto směru scény, v nichž se Max (Oldřich Kaiser) a jeho rodina snaží vypořádat s následky jeho těžké nemoci. V případě Kaisera mi přijde, že ta role mu byla psaná přímo na tělo. V roli Maxovi manželky mě pak poměrně překvapila Eva Jeníčková. Z některých předchozích snímků ji asi všichni máme zaškatulkovanou v dosti jiné poloze, zde ale ukázala, že umí zahrát dost slušně i dramatičtější polohu. (12.12.2013)

Klauni jsou typicky českým hořkosladkým svědectvím o tom, jak s lidmi dovede život zamést. Hlavní atrakce, totiž trio Kaiser-Lábus-Flamand, podavá velmi ucházející výkon. Má pozornost se však během projekce stočila od herců a scénáře k samotné formě snímku. Zaujal mě například dabing Didiera Flamanda, který je v dnešní době tak trochu retro. Rád bych také zmínil dynamicky stavěnou konstrukci celého díla, která k divákovi promlouvá ve vlnách. To všechno ve mě pomohlo vzbudit dojem, že Klauni jsou i přes ohrané téma vcelku originální tvorbou. 7/10 [KVIFF 2014] (07.07.2014)

Už dlouho jsem žádnému českému bijáku nepřál tak strašně moc úspěch. Je to totiž film takřka na světové úrovni. Až na jednu "drobnost." Téměř vůbec mě nechytl příběh či postavy, absolutně mě nezajímalo, kam se to posune a co se stane. Je to až s podivem, ale je to tak. Tři věci musím vypíchnou zvlášť. Nejlepší scénu (česání holé hlavy), nejhorší casting (Evě Jeníčkové prostě matku od dvou dětí nelze uvěřit, i díky hereckým schopnostem a věta "Nedělej blbiny a pojď už šukat" charakter i nějakou podzápletku fakt neudělá) a konečně režiséra. Viktor Tauš by totiž mohl točit úžasný věci. Pokud vytrvá. (19.12.2013)

Audiovizuálně hodně slušné. Škoda ale, že mě film chytil až ke konci. Celou dobu je to totiž až moc depresivní. Tedy když nepočítáme Evičku Jeníčkovou a její šukání. Sice se říká, že komici mají smutný život, ale tohle už bylo trochu moc. Na závěr jsem se ale moc těšil na společné vystoupení všech tří komiků. (05.09.2014)

Drť přitažlivě snímaných – tu (leckdy i mimořádně) silných, onde spíše podbízivých – scén(ek), intuitivně skládající snový příběh návratu na místo, na němž jediném lze začít znovu. Tauš zde stejně jako v Kanárkovi nedokázal distancovat své osobní téma a namnoze zůstalo u hypertrofovaných osnovných bodů: například ústřední klaunské trio ztvárnili tři skvělí herci – nepochopitelně – jako bezživotné komiksové karikatury, přičemž nevidomému režisérovu uniklo, jak přes meze scénáře začínají prozařovat jejich jiné, hlubinné tváře (zvláště v případě Lábusově); anebo: francouzská divadelní skupina kolem Oskara se ani v civilním životě nechová jinak než na scéně: osvojené herecké či artistické dovednosti se musejí projevit v kterémkoliv okamžiku – i za cenu, že rozpláčí dítě, místo aby je rozesmály. Této dýchavičnosti odpovídá i reklamní kamera, schematická architektura interiérů a – ta příliš nepravděpodobná Praha. Vrcholným je ovšem naprosté nepochopení klaunství, které se projevuje v tom, jak se mimická zručnost proměňuje v dialogu s bližními ve frázi: cosi, co je v nejužším spojením s prvním ohledáváním a vyjadřováním světa, se přihlouplým scénářem stává banální, vyprázdněnou formulací, která se snaží zvrátit lež v pravdu, smutek v radost, zívnutí v kýchnutí a nevímco v nevímcojiného. Vzhledem k tématu překvapuje i ta přebujelá metaforická užvaněnost, s níž tři klauni bilancují. Jako by se ti, kteří si osvojili schopnost vyslovit se tím nejprostším, nedokázali vyjádřit jinak než adept státní ceny za literaturu. A aby toho nebylo málo: sentiment smíchaný s patosem. Exploatace. (20.10.2018)